Ufff - tak jsem si početla - jak hodně komentářů, tak i e-mailů od mých milovaných kamarádek. Asi jsem vás všechny svým skučením dost vyděsila, ale já jsem si už na čubíčka v bytě zvykla. Ne, ještě tu není, ale mám ho tu zatím "neviditelného" (ještě jsem téměř normální, nebojte!) Dost možná si některé databázistky pamatují, jak jsem tu už několikrát psala o psech, co prošli naším domovem - ať jsme bydleli na "venkově", nebo tady v paneláku. 

        Jenže tenkrát jsem byla ženská s dvěma věčně hladovými oplégry na krku, dokonce jsem se starala o RD 8 + 2 + velká garáž + velká zahrada... (když byla robátka věčně připochcíplá, pronajala jsem panelák a odstěhovala se do rozestavěné vilky kus za Prahou.  Dávala jsem ji dohromady, ze staveniště udělala krásnou zahradu s velkým skleníkem, vydláždila terasu, měli jsme 54 králíků a sedm slepic, psy... Zavařovala jsem ročně až 400 sklenic, udělala z rozestavěné ratejny krásný barák a pak jsme šli zpět do Prahy.

      Byli jsme tam čtyři roky, děti neuvěřitelně ozdravěly a - a stačilo to :-).

     Takže jsem si zažila i venkov, i zvěřinec.

     Náš poslední pes byl Mooray, boloňák, kterého přes výslovný zákaz - "Už mi nesmí čuba přes práh!" přitáhla dcera, když prohlásila, že si ji stejně nikdo neveme a ona skončí jako stará panna se psem. No, panna...

      Do té bílé klepotající žížaly jsme se všichni okamžitě zamilovali a předháněli se jeden před druhým, koho má víc rád...

      Pak si ho odvezla dcera do Boise.

     Už je na svém obláčku a nyní tam mají dalšího hafana, o kousek většího, také bílého a je prý to "neuvěřitelně prodejná ženská", tj. totální mazel - tenhle Petrželka... Mj. jmenuje se Parsley, je to kluk, a je zase milovaný všemi. Lenka mi řekla, že si prostě život bez pejska už ani nedovedou představit...