ENY pod článkem o zahrádkaření napsala krásné vyznání o lásce ke "svému kousku zahrádky". A ještě tam byl dovětek od Aleny P-H, která připsala: "To je přímo od srdce a natolik inspirativní...

      Moc díky, Eny... za to, co jsi napsala a hlavně, jak jsi to napsala. Doufám, že si to přečte víc lidí. Inspirovalo mne to a 'nakoplo', a už se nebojím pustit do svého "veledíla". I když pomaleji, než bych si přála." 

      A tak  vám všem velice ráda předávám Enyino vyprávění a fotky:

     Před šesti lety, po rozvodu, jsem si splnila sen. Daly jsme s mou mamčou dohromady pár peněz a já našla kus nádherné země, 8 km od místa, kde bydlím. Orná půda... 1800 m, 25 vzrostlých ovocných stromů - hrušky, jablíčka, švestky, ořech a pozůstatek bunkru po Němcích. Ten je zaplněný vodou a pomalinku tam vodička po deštích dotéká. Takže je čím zalévat, mimo mých tří sudů na dešťovku. Není tam elektřina, pitná voda, plyn, nic. Prostě jen ráj.

      Na úřadě mi bylo řečeno, že tam nesmím betonovat ani stavět plot. Ale můžu tam třeba vysadit vánoční stromky a prodávat je. Tak jo, místo plotu mám dokola 300 smrků pichlavých. Už jsou celkem veliké. Jednou šel kolem myslivec a povídá: "Tohle vám stejně zničí srnky, postavte si tady prozatímní plot". No, a už je tam. nejlevnější, školkový, lesní, jen železné trubky v zemi a na ně přišroubované hranolky. Než spadne, stromky snad vyrostou.

     Ze dvou stran je pole, z jedné les a z jedné konce dvou obřích pozemků a domy sousedů - ale ty jsou 150 m daleko. Klid, pohoda, jen srnky a zajíci.

     Jo  - a sem tam myslivec.