O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
Napište nám |
Poradna Kudlanky |
Právní poradna |
Související články
Přihlášení
Anketa
JAK JSME CHOVALI NEUŽITEČNÉ ZVÍŘE – I. |
Pondělí, 13 květen 2013 | ||||
Strana 1 z 2 Kde přesně se vzala moje ujetost na zvířata a miminka, nevím, ale nejspíš za to můžou geny. Protože moje máma si pořídila štěně a mimino ve chvíli, kdy bydlela v zahradním domku, kde se voda čepovala venku na zahradě a na záchod se chodilo do přilehlého spřáteleného domu.
Cestou domů tramvají se mé čerstvě těhotné mamince i štěněti udělalo špatně, a tak zbytek cesty došly pěšky, tu a tam blinkající do příkopu.
Pes byl z rodiny erdelteriérů, jmenoval se Alba a byl to můj kámoš největší. Teda vlastně kámoška. Většinu svého raného dětství jsem strávila v psí boudě.
Jedna z mých nejstarších vzpomínek je, jak mi na dětských kalhotkách visí několik zuřivých černých štěňat a na okousaný nohy od takový tý dřevěný postýlky se stahovací postranicí.
Taky se pamatuju, jak jedno štěně strašně zvracelo a máma u něj seděla, brečela a cosi mu táhla z huby.
Myslela si totiž, že chudák štěně v posledním tažení zvrací vnitřnosti.
Naštěstí se ukázalo, že vnitřnosti jsou pětimetrovej provázek, který pažravé štěně sežralo.
Pak mi rodiče pořídili bratra a sobě půl baráku a stěhovali jsme se. Bez Alby, protože podmínka spolumajitelky byla „žádný zvířata“. A tak Alba zůstala u babičky.
Nějakou dobu jsem se spokojila s bratrem, ale pak zákonitě přišla věta: „Mami, já chci zvířátko.“ Máma, poučená několikaletým soužitím s teriérem, jehož největší životní vášní bylo lovit slepice, hrabat tunely uprostřed záhonu s mrkví a sundávat vypraný cejchy z prádelní šňůry, tvrdě odolávala.
Nicméně přesto naší domácností prošlo několik želv, které chvíli pobyly a pak zase šly o dům dál. Proč se říká „pomalej jako želva“ fakt nevím, ty naše zdrhaly celkem dost svižně.
Pak jsem dostala akvárium. Taky rybičky, rostlinky, šneky a poučku, že rybičkám nesmí teplota klesnout pod 18 stupňů. A taky mi dali teploměr. Co mi ovšem nedali, bylo topení...
A tak jsem několik následujících týdnů strávila nalepená na sklo akvárka a hypnotizující teploměr. A samozřejmě stalo se, co se stát muselo, teplota minula čárku s osmnáctkou a já jsem propadla panice. Zmrznou mi rybičky! A popadla jsem žehličku, přiložila ji na stěnu akvárka a jala se milé rybičky ohřívat.
|
< Předch. | Další > |
---|