Je spousta různých definic submisivity. Liší se délkou, množstvím cizích slov a zejména stupněm odbornosti. Ta nejjednoduší říká: submisivita - schopnost podřizovat se. Krysařík by jako názorný příklad submisivity mohl objíždět psychiatická sezení a semináře psychologů.

      Jeho pád na záda a roztažení pacek s následným odhalením (prakticky neustále nacpaného) břicha by se dal tesat. Krysařík rezignoval na všechny touhy po dominaci v naší rodině (úlohu malého Mussolliniho ochotně přebírá dcera).

      Tento víkend jsme byli u rodičů. Ti mají fenu. Ta by mohla sloužit jako názorný příklad toho, že jde obalit 500 kW chlupama a pustit do světa. Není to nic určitého, jakási směska několika ras, ze kterých bezesporu převažuje ohař. Její schopnost porazit na ulici jezevčíka a kutálet ho, v rámci hry po chodníku, je známá. Ke krysaříkovi cítí náchylnost takřka mateřskou. Jejich "rvačky" vypadají asi následovně: několik minut je to jen změť černých chlupů a míhajících se nohou, která vyvrcholí v sousoší, která by se dalo pracovně nazvat "Chvála submisivity".

      Na křesle (gauči, koberci, klíně kohokoliv přítomného) leží na zádech krysařík a nad ním rozkročená slečna ohařová. Sleduji-li tu rvačku, nemůžu se zbavit dojmu, že ačkoliv tlučen, je krysařík spokojen.

      Po obědě jsme vyrazili na procházku. Vždy jsem v televizi obdivoval ukázky venčičů — lidí, kteří za úplatu venčí psy. Jdou poklidně po ulici a kolem nich na vodítkách spokojeně poklusává až dvanáct psů. Nepobíhají zmateně z jedné strany chodníku na druhý, nepokoušejí se jeden druhého povalit na zem, neobtěžují nákupní tašky a psy kolemjdoucích. Vyrazit na procházku s krysaříkem a slečnou ohařovou je ovšem o něčem jiném.

      Procházka začíná pochodovým útvarem, který pracovně nazývám "vlak"; vpředu jako lokomotiva běží ohařová, za ní, s čumákem zastrčeným do její... jak jen to napsat slušně... no, přesně tam. Ohařová šněruje chodník a za ní, jako vagón, povlává krysařík. Když ho vlak přestane bavit, začne čuchání. Část procházky tudíž uplyne za neustálého rozmotávání vodítek.

       Konečně se dostáváme do Modřinek, lesíka z modřínů, kde oba psy vypouštíme z řemenů. Slečna ohařová okamžitě mizí ve křoví, krysařík by taky rád, ovšem jak to udělat, aby nás měl zároveň na dohled. Počasí, když už není hezké, tak alespoň nepadá na hlavu v podobě deště, takže nasáváme vzduch s převahou kyslíku, a pomalu jdeme... odnikud nikam.