|
 Neuplynul ani týden od Míšova incidentu s turisty. Seděl jsem ve stáji na nízké stoličce s lokty na kolenou, bradu v dlaních, a řešil problém: nabízela se mi možnost pracovat v kiosku u Obří boudy, druhého nejvýše položeného občerstvení v Čechách. Možnost začít něco jiného, získat zkušenosti, a v budoucnu si troufnout i na větší podnik.
Měl jsem středoškolské vzdělání a ředitel hotelu souhlasil s mým přeřazením jedině za podmínky, že ke koním najdu solidního náhradníka. Jenže - kde ho vzít? První, kdo přicházel v úvahu, byl kovboj Honzík. Práci kočího po dobu mé rekonvalescence a pod mým dohledem sice zvládnul úspěšně, tedy v úvahu by to připadalo, koně miloval... Byl zde ale jiný problém.
Když jsem přednesl v kanceláři svůj návrh, šéfová přes brýle, připomínající dna sklenic od jogurtů, vytřeštila oči: „Zbláznil ses? Copak nevíš jak chlastá? Dovedeš si představit, co bude, když v sezóně vydělá čtyřikrát víc, než je jeho plat domovníka? A těm vejlupkům ve skladu při přejímce zboží podepíše úplně všecko? Kromně toho je Honzík strašně nezodpovědný! Víš za co ho na Luční bez pardonu vyhodili, ne?“
Nevěděl jsem to.
„Honzíku, ty jsi musel mít na Luční pěkný malér, když jsi na hodinu letěl!?“ spustil jsem bez obalu druhý den, když přisedl vedle mne na vůz.
„Hej, jakej pak malér,“ mávnul rukou, vyndal balíček tabáku a velice zručně si ubalil cigáro. „Já tam krmil prasata. Tahal jsem těm ubožákům z kuchyně zbytky a uklízel jim. Já jsem na to, co jsem udělal, pyšnej! Chudinky! Za celej svůj život neviděly slunce. Pepo, já tam měl fajn kámoše, nějakýho Jindru. Jednou přinesl dolů k prasatům flašku vodky, že ji jako dostal darem. Tak jsme se do ní dali a já ty prasata čím dál tím víc litoval. Jindřich, když mě viděl takovýho smutnýho, povídá: ´Tak je na chviličku pustíme ven. Alespoň před smrtí, která je v brzku čeká, uviděj, jak je venku krásně!´ 
Nadšeně jsem souhlasil, ale on povídá: ´Počkej, mám takovej nápad! Vrátil se za chvíli, v jedný ruce kýbl, v druhý tlustej štětec. Za ním stál Tonda Tuček, ten dělal v truhlárně, ale jinak je bejvalej pražskej kasař. Culil se. Pak jsme každýmu praseti na hřbet tou barvou napsali jméno někoho z nadřízenejch. Měli jsme z toho pořádnou prdel. Největší prase neslo jméno Boháčka, to byl šéf boudy. Další se jmenovalo Bumba, to byl provozní. Pak Duchoslav - šéfkuchař. Takhle jsme pojmenovali všech deset prasat. Já jim říkám: Chlapi, to bude průser! Voni že bude, a tak jsme tehdy ta moje prasátka vypustili ven... Nejdřív jen mžourala očima, protože tolik světla v životě neviděla. Přímo se bála vykročit do těch rozkvetlejch luk. Museli jsme je plácat po prdelích, aby pochopila, že mají vycházku. Když jim to konečně došlo, radostně se rozběhla na všechny strany. Některá se šla napít k pramenům Labe a to největší - Boháček, se dokonce v tom labským potůčku rochnilo. Ostatní se pásla na louce plný modrejch hořců, moc jim to tam slušelo. Tonda Tuček utek do dílny a my flašku vodky s Jindřichem dorazili. Pak už si nic nepamatuju... Jo, vyprávěli mi, že prej druhej den přijeli papaláši z Krkonošskýho národního parku a vyváděli jako pominutý. Prasata se rozprchla po okolí, a nechtěla se nechat chytit. Já se jim nedivil, kdo by se taky chtěl vrátit do takový smradlavý díry a čekat tam na popravu. Museli zavolat Horskou službu a za pomoci veškerýho personálu je pochytali. Já jen litoval, že ta prasata neutekla přes hranice do Polska. Tam by je nikdo bez povolení vlády z Varšavy chytat nesměl.´ Honzík přerušil vyprávění, ubalil si bravurně další cigaretu a mne se zdálo, že je z té vzpomínky na měkko. 
„Jsi spravnej chlap a dobře jsi udělal. Alespoň ta prasata měla až do smrti o čem snít,“ předal jsem mu opratě, a seskočil z vozu. Věděl jsem, že ničím jiným mu větší radost udělat nemohu. „Sejdeme se u krámu a nezapomeň brzdit, ať ty chudáci nemají chomouty až za ušima,“ plácnul jsem Míšu po mohutném zadku a rozběhl se po louce, nejbližší cestou k Žižkově boudě, kde jsem celý minulý večer protančil.
Alenka, má tanečnice, dnes tančila po kuchyni s vařečkou, tu a tam zakvedlala v nějakém hrnci, kterých bylo na rozpálené plotně mnoho. Lovila dlouhé šišky knedlíků, tanečními kroky je přenášela na veliký dřevěný stůl, kde do nich dlouhým dvojitým bodcem píchala, až mne zamrazilo.
Pozoroval jsem s úžasem, s jakou rychlostí krájí obrovským nožem hromadu cibule. Když mne spatřila, přitančila k pootevřeným dveřím, a se slzami v očích, mi dala pusu. „Přijď v sedum,“ špitla a byla pryč.
Vyšel jsem před Žižkovu boudu, vítr dnes zaspal, sluníčko příjemně hřálo, a průzračný vzduch nabízel nádherný výhled. Očima jsem pomalu vykročil na procházku obrovským půlkruhem hor. Od Liščí hory k Výrovce, k oblým vrcholům Luční a Studniční, kde na jejím svahu, okraje posledního sněhu vytvořily dokonalý obrys mapy mého domova - Čech. 
V mělkém sedle se oči na chvilku zastavily, pozorujíc třpytivá okna Obří boudy, která jakoby stála na okraji propasti. Odtud mne zrak bez zadýchání vznesl strmou stezkou na vrchol Sněžky a po tenkých nitkách lanovky dolů k Růžové hoře. Když jsem se do sytosti vynadíval, vykročil jsem vstříc dalšímu dějství svého života. PEPA KOUBA
|
