Večer v hospodách nebylo k hnutí. Rozesmáté tváře lyžařů, nadšené vítání nově příchozích, dobrá nálada, hezké tváře žen. Tma přicházela brzy. Na zasněžených stráních se rozsvěcela okna chaloupek, a když měsíc v úplňku osvítil stříbrnými paprsky celou to bílou nádheru širokého údolí a všecko dostalo jakési tajemné stíny, okouzlený člověk neměl pro popsání takové krásy slov...

          V neděli se měnily turnusy, a tak bylo hodně práce. Dvakrát jseme jeli se zavazadly hostů našeho hotelu a za slušnou provizi jsme vozili kufry i na jiné chalupy.

          Šéfová hotelu mi pravidelně předávala velice slušnou částku peněz za dopravu, a já, jako by mně ty peníze pálily v ruce, jsem večer zval personál hotelu na Zvoničku, půvabnou miniaturní roubenou chaloupku, jinak populární vinárnu. Míša s Miškou tajně dostali odměnu v naturáliích - jablka a mrkev. O peníze nestáli.

          Míša byl první polovinu ledna vzorný. V druhé půli se ovšem jednoho rána rozlétly dveře do lokálu Hvězdy. Drobný Moravák, kočí z Prvosenky, se rozčileně rozhlédl lokálem a rázně vykročil rovnou k pípě:

         „Kurva Mirku, nalej deci! Ja su tak nasratý, ten zkurvysyn Miša z Kolinský mi rozjebal kamizolu, podivaj sa, kurva, ta je po tatovi! A chcel sem ho len zacúvat,“ a ukazoval díru v kožíšku, uprostřed prsou. Líčil pak, jak byl vyzdvižen do výše a odhozen. Oči přítomných se soustředili na mne. 
           
         „Pánové, já kvůli Bohouškovi, snad budu muset to varování - „Kouše, kope“ napsat  i v řeči moravské!“, uculil jsem se a požádal výčepního Mirka, aby Bohouškovo dnešní „úlekovou“ konzumaci vína napsal na můj účet.

          Několik dní po této události, jsem vycházel z obchodu, s plným košem vonícího chleba. Kontrolní pohled ke koním mi na několik vteřin sevřel krk, jak oprátka. Před Míšou stála drobounká dívenka, hlavu v záklonu, zdvižená ručka s vytrčeným ukazováčkem se téměř dotýkala Míšova čumáku. „Mami, mami, koníček!“ volala kamsi do davu lidí.

          Třebaže jsem nevěřící, má prosba letěla k Bohu. Upustil jsem koš: „Míšo!“ křikl jsem varovně, abych odpoutal jeho pozornost od dívenky, kterou si zvědavě prohlížel. Pouhých deset kroků se mi zdálo být věčností. Když jsem Míšu konečně uchopil za ohlávku, nikdy předtím jsem nepocítil tak silný pocit úlevy. Maminka se v zápětí objevila, pleskla dívenku párkrát přes zadek a já se dozvěděl: „Kdepak, Zuzanku by neuhlídalo ani deset policajtů!“
   
          Dny se prodlužovaly, slunce rychle opalovalo tváře do ruda. Přišel čas navštívit kováře. Ráno jsem si přivstal, neboť nás čekala hodina cesty. Míšu jsem osedlal a nasedl.  Při projíždění vrat jsem sklonil hlavu ke krku, protože místa pro jezdce mnoho nezbývalo. Miška, kterého jsem držel na delším vodítku za sebou, se náhle bezdůvodně zastavil.

          Já, s hlavou již venku, jsem se v sedle trochu vzpřímil a vtom se to stalo: Zachytil jsem zády o horní trám, obrovský tlak mne přimáčkl do sedla.

          Víc si nepamatuji. Když jsem otevřel oči, uviděl jsem dva konské čumáky, Míša s Miškou mne očichávali, jak husara padlého v boji. Ležel jsem na sněhu, záda v jednom ohni. Podařilo se mi vstát. Všechny údy pracovaly a tak jsem se zaradoval, že se vlastně dohromady nic nestalo a po krátké rozcvičce jsem opět nasedl na koně.