Zpráva o tom, že se koně splašili a utekli se mnou neznámo kam, se rozšířila rychlostí blesku. Po návratu jsem byl vítán jako hrdina z války, nebo nějaký laureát. Šéfová mě dojatě objala a byla samá starost. Dokonce ani půvabnou pokojskou, Marcelku, jsem nemusel k objetí přemlouvat. Ženy totiž milují hrdiny...

      Sníh poletoval již od poloviny listopadu, větší nadílka ale přišla až začátkem prosince. Každé ráno jsem otevřel široká vrata chodby, vedoucí ke stáji a dnes... S potěšením se dívám na špičky smrků obtěžkané nočním sněžením a do růžova zbarvené ranním sluncem.

      Chalupy v údolí se ještě skrývají v namodrale mrazivém šeru, ale okna hotelu již zachytila první paprsky slunce a září do okolí diamantovým leskem.

       „Půjdete ven, klucí !“ oznamuji. „A já to tady po vás dám zatím do pořádku.“

      Radostně vyrazili na zasněženou louku. Míša štípnul provokativně Mišku do krku, aby ho vylákal k dovádění. Miška se vzepnul, zahrabal předními do vzduchu, sotva se postavil na všechny čtyři, vyhodil zadkem a rozcválal se bílou nádherou.

     Míša ho následoval. Radovali se ze sněhu jako děti, a já je v úžasu chvíli pozoroval.

      S úklidem stáje jsem nebyl ještě hotov, když tu mne jakási intuice donutila vyjít ven, abych se přesvědčil, že je vše OK. Slunce již osvítilo zasněžené smrky, lemující louku, naplno. Miška, nos zabořený do sněhu, jej nozdrami rozfoukával. Došel jsem k němu a pohladil po hřbetě. Zahrabal přední nohou, opatrně poklekl, překulil se na bok a počal se ve třpitivém sněhu válet.

      „Kde máš parťáka?“ povídám víc pro sebe než k němu a rozhlížím se po okolí. Míša nebyl v dohledu a na zavolání nepřišel. Vykročil jsem podél okraje lesa v jeho stopách. Po několika krocích, jsem uviděl ve sněhu nenápadné červené tečky, ale dál už se klikatila souvislá čára.

       Krev! Spousta krve! 

      Rozběhl jsem se, co mi hluboký sníh dovoloval. Po sto metrech stopy odbočily z volného prostoru do lesa.

      Tady jsem ho našel.