O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Související články

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení
Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

POSLEDNÍ ŠANCE - I. PDF Tisk E-mail
Pondělí, 02 duben 2012
Přejít na obsah
POSLEDNÍ ŠANCE - I.
Strana 2
Strana 3
Strana 1 z 3

Ovanul mně známý pach koní a štiplavého čpavku. Dva mohutní tahouni pomalu otočili  hlavy a zvědavě si mne prohlíželi. Hnědák na pravé straně hlasitě zafrkal a zabušil mohutnými údery pravé přední do dřevěných trámů podlahy. Předváděl skrytou energii osmi metráků svalnatého těla.

 

 

 

 

 

    Míša, jak mne informovala cedulka o jeho jménu nad stáním, vycenil zuby jakmile jsem se přiblížil. Zlobně koulel očima, sršela z nich vzdorovitost. Projít okolo mohutného zadku až k hlavě, jsem se neodvážil. Dával jasně najevo, co si o lidech myslí. Raději jsem přešel k jeho partnerovi. Miška, tak se jmenoval druhý fešák, byl o trochu světlejší a nohy mu zdobily bílé podkolenky. Ohon, hříva i ofina připomínaly mizerně obarvenou blondýnu.

      Tenhle obr přijímal mé laskání radostně, opatrně bral hebkými pysky nabízenou mrkev, kterou jsem šlohl z bedny před kuchyní hotelu. Proklouzl jsem pod jeho krkem. Mrkev, kterou jsem také nabídl Míšovi, mi z ruky neurvale vyškubl. Přitom mi ale vyšel starý trik. Podařilo se mi ho volnou rukou chytit za ohlávku. Švihl hlavou a snažil se mě setřepat. Nozdrami jak trumpety zuřivě frkal. Věděl jsem, že má strach. 

 

     Trvalo dlouho, než se trochu uklidnil. Konejšivě jsem na něj mluvil, hladil ho, ale napjaté svalstvo na mohutném krku napovídalo, že ke skutečnému klidu má daleko. Hmm...prolétly mi hlavou předchozí informace. Tak tohle je ten problém.


             Vešel jsem do kanceláře ředitelky hotelu. Uvítala mně příjemná vůně parfému a já pro změnu přinesl vůni sena a koní. Ředitelku jsem znal. Hrál jsem jednu sezónu s třemi muzikanty v restauraci Vyhlídka, kde ona tehdy šéfovala. „Vezmeš tu práci ?“ podívala se na mně s prosbou v očích, které se přes silná skla brýlí zdály být dvojnásob veliké. Kývl jsem a jí se viditelně ulevilo: „Během dvou sezón se tu vystřídali tři kočí,“ řekla. „Ten mezulán je k nezvládnutí. Kouše, kope, kočí se ho bojí, a tak ho zas na oplátku mydlí vším co jim přijde do ruky. Minulý týden tomu poslednímu téměř ukousl palec. Co se potom dělo ve stáji, slyšely servírky až v restauraci. Ředitel rozhodl nekompromisně: Pokud to takhle půjde dál – utratit! Jsi poslední šance toho krásného koně. Vím, že máš zkušenosti a jsem ráda, že jsi se rozhodl do toho jít.“  


     “Tak na tu poslední šanci!“ pozvedl jsem nabídnutou skleničku a mé srdce tajně jásalo radostí nad návratem zpět, do mé milované horské vsi – do Pece, kterou jsem na rok z pracovních důvodů opustil.

 


      Před sedmi lety jsem v malém horském nádraží vystoupil z vlaku. Podíval jsem se k horám a mým tělem se pozvolna rozléval radostný pocit, který mne ubezpečil o správném rozhodnutí. Nechal jsem za sebou čas, kdy o tom co bude či nebude, rozhodovali jiní.

     Tedˇ je to jen na mně. Sebevědomně jsem pohodil batohem na zádech a vykročil po uzoučké silničce, lemované strmými svahy a ukusoval nesmlouvavé kilometry.  Čím blíže k cíli, tím větší nadšení. 


     Moje pout´ končila v malebném údolí s chaloupkami, roztroušenými po loukách. Ty lemovaly lesy a kamenné zídky vytvořené rukama  pracovitých horalů. Byl jsem si jist, že jsem našel to nejkrásnější místo.

 

 


      První noc jsem spal v penzionu vdovy Kudláčkové. Malovaná postel a prachová peřina! Po dvou letech vojny těžko popsatelný zážitek. Druhý den jsem se již oháněl sekerou v lese a vdechoval opojnou vůni pryskyřice. Následovalo sedm stejně provoněných let. Lidé přijížděli do hor za odpočinkem a s radostným očekáváním zábavy. Problémy a špatnou náladu většinou nechávali doma. 

      Všude se tančilo, zpívalo, politika nikoho nezajímala a ženy zřídkakdy říkaly ne. Po setmění okénka roubených chaloupek svými světly stydlivě konkurovala milionům hvězd, atmosféra pohody okouzlovala. Byl jsem štastný. Mohl jsem se dívat do úpřimných, přátelských tváří, naslouchat neuvěřitelným příběhům, tulit do náruče hezké ženy a těšit se, že jednou právě tady třeba potkám Ji.


Předchozí - Následující>>
 
< Předch.   Další >
[Zpět]
[CNW:Counter]