|
 Taky chodíte rádi do lesa? A ještě raději v tom lese něco sbíráte? My Češi jsme národ houbařů a mě se dokonce poštěstilo bydlet pár metrů od lesa. Co víc si může zaujatý houbař přát? Za těch pár let, co tam bydlíme, už mám prolezlé zdejší lesy skrz naskrz.
Mám svých pár oblíbených míst, všechna jsou dostupná i s kočárkem a s naší nejmladší princeznou tedy prolézáme naše lesy velmi často. No, co se v mládí naučíš... Na houby jsem začala chodit tak kolem pěti, šesti let. S babičkou a dědou. Možná dřív, ale to už si nepamatuji, a bohužel ani jeden z mých prarodičů už mi to říct nemůže. Jezdívali jsme tenkrát do Líšné, ráno autobusem tam, pochodit po lese a honem na odpolední autobus, protože Líšná byla taková ta vesnička, kde lišky opravdu dávají dobrou noc a autobusy tam jezdily tak maximálně pětkrát za den. Pracovní. O víkendu ještě méně. Až jsem povyrostla, tak jsem jezdila s dědou na kolech. Když s námi jela babička, tak se jelo zase autobusem. Babička za celý svůj život neměla ani jednou oblečené kalhoty a ani jednou nejela na kole. Ovšem ani ta první skutečnost jí nezabránila projít s námi Tatry, podívat se dolů z Lomničáku a prochodit lesy křížem krážem. Myslím si, že jsem docela slušná houbařka, většinu hub rostoucích u nás v lese znám, a ty, co neznám celým rodovým jménem, umím přibližně zařadit. Ale jako většina z nás znám hlavně ty houby, co jsme sbírali s prarodiči, nebo co mi ukázal nějaký další zkušený houbař a vyzkoušela jsem je u někoho. Nejlegračnější vzpomínku mám na masáky. Tedy muchomůrky růžovky. Mňam, už se olizuju, když si vybavím, jak chutnaly v guláši. Jenže - ten jsme si s dědou dělávali jen tehdy, když babička nebyla doma. Babička je jinak vyhazovala a dědovi je zakazovala sbírat, protože měla strach, že když je to muchomůrka, tak abychom se náhodou neotrávili. Manžel je nejí, a tak je teď taky nesbírám. Ale kdyby tu byl děda, určitě bychom si jich pár nasbírali. Jako dítě si ještě pamatuji, že jsme běžně sbírali lišky. Pak jsme jich nacházeli méně a méně, až totálně z lesa zmizely. Po hodně moc dlouhé době jsem je viděla zase na dovolené na Šumavě. Bylo jich tam tolik, že by se daly kosit kosou a byly všude, nejvíc kolem cest. A úplně nejvíc tam, kde se nesmělo do lesa mimo turistické cesty ani vkročit. Což je docela pochopitelné. 
Dnes jsem byla zase tady u nás v lese, a narazila jsem tam na jednu docela zajímavou houbičku. Viděla jsem ji už několikrát v lesích v okolí Konice, kam jsme jezdívali na tábor. Pak jsem ji zase dlouho neviděla, a šup ty boty, najednou jsem na ni narazila tady u nás. No, nedivím se ničemu, od loňska tu u nás sbírám taky lišky, které tu taky dlouho nerostly. Takže proč bych neměla najít i tohohle umouněného kominíka? Takže milí kudlánci a kudlanky, jestli tuhletu potvůrku znáte, tak šup sem s jejím skutečným názvem. Přikládám obrázek, snad ji z něj poznáte. Klobouček je hnědý, ani světlý, ani tmavý, rourky jsou jak mléčná čokoláda, noha je hnědočerná, tmavá. Na řezu je bílá. Vypadá jedle, na táboře jsme ho sbírali, paní kuchařka ho znala, sice nevěděla, co to je, ale že je jedlý, to ano. Měla pravdu, snědli jsme ho několikrát a jsme dosud tady. Takže - co je na obrázku? Pavla Vodoměrka
|
, z těch co rourky nemají sbírám bedlu a muchomůrku růžovku, i když tady mi požitek ze smažené růžovky trochu kazí nejistota, jestli to vlastně nebyla nejedlá šedivka. Manžel sbírá skoro všechno a já mu pak tajně provedu selekci. Zásadně vyhazuju jeho žampióny, protože co kdyby to byla muchomůrka zelená, že? Taky vyhazuju čirůvky, to by mohl být smrtelně jedovatý pavučinec. Vyhazuju prostě skoro všechno co nemá rourky. 
a nakonec budu doma likvidovat kašel a horečku 
