viděla jsem dokument o psovi, který se vrhl pod kola auta aby rodina na prašné cestě, kde bylo vidět tak na jeden krok, nevjela do hlubokého rygolu, ve kterém notabene uvázl jejich syn. Pes má pomníček a celá rodina ho obrečela vodopádem slz.

Je zajímavý, že děti a psi milujou rohlíky...

Moje čubina rohlíky nerada (všichni předcházející a známí psi je milují), Dixie si je zahrabuje do záhonu a nikdy nejí... Je nějaká frfňavá slečinka, nežravá. žije s kočkou (která se jmenuje Kocour) v boudě, a je taky naprosto pohodová. Když přijdu domů a vítá mě u branky a vrtí celou půlkou těla - tak vím že je vše v pohodě. Ale když přijde na 10 kroků k vrátkům a tak přitrouble kouká, ani pomazlit se nejde, tak vím, že zase něco vyvedla. Obejdu zahradu a najdu minimálně kráter tak na 2 kolečka hlíny...
jo jo, máme s ní zážitků habaděj...

míchanice Labradora a Ovčáka nejdřív vychovala mně, já totiž dřív neměl rád psy. Prostě jsem byl kočičí člověk.
Ale ona na mně koukala smutnýma očima s otazníkem - proč mně nemáš rád, když já tě miluju. A pak se to stalo. Poslouchala nás naprosto dobrovolně, nikdy nebyla bita a co na ní platilo naopak ztišit hlas a jen důrazně mluvit. A co víc, nepotřebovala žádné povely, prosté elinko pojď sem, nechoď tam, sedni si fungovalo. Kde je Anička nebo Michal? byl jednoznačný povel dotyčného najít a přivést. I nejez to fungovalo. Ovšem bála se dětí. ne nebyla nepřátelská, prostě se jen bála a nechodila k nim. V kempu, kde musí být psi na vodítku jsme ji nikdy neuvazovali a i správci říkali, že by to byla pro ni urážka. Jen ať si lidé s těmi zlými psy hezky zůstanou doma.
Jediné se nenaučila. Když jsme si chtěli vyjet z kempu na kolech, vrhala se před auta. nechápali jsme to, až jsme na to přišli - musela nás přece chránit před těmi bestiemi.
Už je v psím nebíčku a těším se, až se zase sejdeme.

tyjůe "služební" psi to zřejmě mají v krvi, zatímco jezevčíci nikoli. Německý ovčák je původně ovčácký pes, což se pozná podle toho, že když nás jde víc a jeden jde rychlehji, nebo se courá t,tak nás obíhá a shání nás dohromady - do hejna. Když proti nám jde někdo, kdo se jí nějak neklíbí, tak nás zažene ke zdi, nebio do kouta, sedne si před nás a kouká - nevrčí, nebo tak - jen na dotyčného kouká, to stačí, aby přešel na druhou stranu ulice. Nikdy nikomu nic neudělala a je to přítzulná pusinka. Já tvrdím, že hodný lidi mají hodný psy.

také milujou suché pečivo, nosím ho z práce co nám s klukama zbyde ze svačin, dávám do dřevěné bedničky v kuchyni na sušení s myšlenkou pro sousedovic slepice, ale chodí si tam na ně oba a mají to jako velkou pochoutku.

Tvuj clanek me privedl k slzam, protoze to bylo o nasi Elince (zrejme to dojalo i Michala, protoze me predbehl v komentari). Ja vzdycky rikala, ze s ni muzu mit rozumnou konverzaci, hrozne rada "zpivala" a to nejradsi s Michalem, protoze ma v nasi rodine nejsilnejsi hlas. Jmeno naseho syna a jeho zeny jsme museli vyslovovat, aby to neslysela, jinak litala k oknu a vyhlizela je. Kocicky ji vsak rady nemely, protoze je oblizovala a to nesnasely, ale jejich uzemi totalne respektovala, kdyz se urazene stahly do loznice. Taky davala prednost pecivu pred masem, kolace primo vdechla, jidlo byla jeji slabina, ale museli jsme ji udrzovat stihlou, mela problemy s klouby ( a nikdy se nam neomrzela, i kdyz mela zdravotni problemy a vsechnu nasi cinnost jsme uzpusobovali jejim potrebam). Ach, a te radosti, co jsme si s ni uzily, to by bylo vypraveni na hodiny, ale jeden maly zazite za vsechny. Kdyz byla mala, nevedela, ze ma rada vodu; ale asi na druhem kempingu s nami (u jezera) objevila, jaka to je parada plavat a radit ve vode a po prijezdu domu cela ricna nasla na nasi ulici kaluz a predvadela nasemu synovi, co se naucila.A jezde jeden si neodpustim; je pravda, ze se bala malych deti (kdo vi, co bylo pred nami; byla z utulku), ale za to milovala pubertaky. Nas syn a jeho kamaradi byli v tom veku, kdyz jsme ji adoptovali; no a k pubertakum patri hlasita muzika. Takze kdyz jsme chodili na prochazky (taky bez voditka), tak se radostne vrhala k autum s hlasitou muzikou,protoze by tam mohl byt kamarad. Jednou jsme si to takhle mastili uz po setmeni, u chodniku zaparkovane auto s radiem na plno a Ela rozjasane vrazila hlavu do otevreneho okynka. V klucich, samozrejme cizich, by se krve nedorezal. No po chvili se zacali rehtat. A tak bych mohla vypravet a vypravet. Takova byla nase Elinka, holcicka nase.

jak se se psem sžiješ, pak je mezi vámi velká láska a oopravdové přátelství a žádného násilí není třeba. Alíček byl vypečenej hajzlík, ale stačilo vyslovit slovo "noviny" a zase se zklidnil. Akorát holt ty fenky ho braly, jak nějaká hárala, nebyl k udržení - ale i těm se zdál půvabnej, protože většina místních štěňat byla jasně jeho. Fakt je, že ovčáčtí psi jsou velcí pečovatelé, jsou po staletí šlechtěni k tomu, aby pečovali o stáda a o hospodářství a chránili je. Lidi, kteří se snaží z nich vychovat "ostré psy" bych normálě zavřela do kriminálu. Dopouštějí se zločinu na těch ubohých psech. I klidnej a jinak laskavej pes si dokáže autoritu zajistit, je-li to nutné. Přesněš vím, co cítíš. Alíčka jsem strašně obrečela, měla jsem ho patnáct let. Doufám, že mi Fifinka vydrží alespoň stejně dlouho.

před 4,5 rokama jsme si s dcerou pořídily za účelem mazlení a rozmazlování papillonku. Je strašně přátelská, mazlivá, ROZMAZLENÁ, ale ....velice dobře pozná, kdy má poslechnout. Má jedinou vadu, tohle plemeno je "uštěkaný". Strašně . A pomáhá na to plechovka od coly a v ní pár drobáků. Sračilo zachrastit a zmlkla...teď už stačí říct "piksla" a ....je ticho

a nemá z tak kruté lekce chudák motýlek trauma?

jak mi jednou má kolegyně z banky svěřila do opatrování svého černého kocourka Mikeše. Dala mi pro něj spostu masa a instrukce, jakože, tohle jí, tohle nejí - ale vůbec jí mizerně, je plachej, máme ho nechat v pelíšku, když tam zaleze, ěpatně snáší, když ho vyndaváme atd. atd. Ona sama musel do lázní - teda kolegyně Boženka. Tak jsme kocourka nastěhovali, nakrájeli jsme mu do misky masíčko, po kterém on plivnul a zalezl do pelíšku. Tak jsme ho nechali - dle instrukcí - a šli večeřet. Skončilo to tak, že se zjistilo, že kecour chce večeřet s námi a to co my, takže jsme mu dali na židli polštářky, aby byl výš a dosáhl, a krmili jsme ho z talíře vidličkou. Kocour byl nadšenej a naprásknul se, jak nikdy v životě. Ale rybími prsty a bramborovou kaší. Vůbec tvrdě vyžadoval stejné jídlo, jako my, neb měl dojem, že máme něco lepšího. Tak baštil čočku, rajskou s rýží, lečo s chlebem - zblajznul i suchý chleba - ale musel mu být podán vidličkou. Aby se u nás nenudil, tak jsme vyrobili bábrlata a pověsili jsme je všude po bytě, ale vůbec nejlepší bylo, když jsme si bábrle na dlouhé šňůře uvázali kolem pasu a jak jsme chodili, tak za námi šustilo to bábrle a kocourek ho "lovil". dále kluci vymysleli hru s nafukovacím balonkem a malým plyšovým medvídkem, kterou ten kocourek nadšeně hrál. Pak už do pelíšku vůbec nepáchl, naopak, sdílel s námi běžný rodinný život a v noci střídal spravedlivě naše postele, chvíli spal se mnou, pak se přesunul k Píťovi a skončil u Mirka. Když si pro něj pak Boženka přišla, uvítal ji úplně jinej kocour, chtěla jsem jí vrátit všecko to maso /Boženka totiž měla švagra řezníka/, co jsem ho měla pořád v ledničce, ale Boženka mi ho nechala - měla spoustu dalšího, tak jsme si pak žili jak baroni o svíčkové, koprovce, gulášku, roštěnkách a podobně. Ale po Mikešovi se nám stýskalo. Pak mi Boženka v práci vyprávěla, jak nás kocour pořád hledá a jak když jsou sousedovic kluci po schodech, tak se Mikeš podhrabává pode dveřmi a chce za nimi. Jedna moje kamarádka řekla, že až se podruhé narodí, chtěla by být náš kocour.

neboj, motýlek nás má na háku .... absolutně