Celý článek by si měli všichni milovníci psů opakovat několikrát denně.

Trochu si dovolím oponovat. Můj pes (fena) poslouchá, protože mi chce udělat radost, a chce být pochválen. Kdyby poslouchala jen proto, že musí, tak jakmile by byla mimo můj vliv, na volno, neposlechla by. Moje fena smí do postele, ale mohu ji kdykoliv odvelet, a dokonce, i když je zvyklá se mnou spát, tak jakmile u nás na "její" posteli někdo spí, spí vedle mé postele bez nejmenších problémů. Uznává svou podřízenou roli ve smečce (rodině), a nikdy jsem neměla problém s tím, že by aspirovala na vyšší post. Je to plemeno, se kterým se všechno dosáhne po dobrém, ale nic po zlém a tresty. Na naši fenku stačí zvýšit hlas, jiný trest není nutný. A taková je valná většina příslušníků tohoto plemene.

mám doma dva novofundlaďáky z niž ten starší je těžce dominantní, mají v povaze velmi tvrdou hlavu :-)))
No to je asi lekce od života pro mě naučit se jít za svým a prosadit si to, ale jinak to jsou mazánkové, leč poslouchat musí, jsou to kámoši.

Co máš za fenku, myslím plemeno? My jsme se museli před dvěma měsíci rozloučit z naší kokřicí a teď uvažujeme o pořízení nového "člena naší smečky", ale stále řešíme, jaké plemeno to bude.

To ti možná moc neřekne. Dřív se plemeno jmenovalo černý ruský teriér. Nejsou to praví teriéři, FCI je řadí do 2. skupiny. Plemeno vzniklo po 2. sv. válce v Rusku v armádních chovatelských stanicích šlechtěním z velkého knírače, erdelteriéra, rotvajlera a novofundláka. Původně to byli služební psi určení pro střežení a obranu. Od té doby plemeno udělalo pořádný krok, dnes se jedná sice pořád o pracovní plemeno, ale velmi vhodné do rodiny. Miluje děti, od nich si nechá líbit skoro cokoliv. Svého pána, jeho rodinu a jeho majetek brání bez výcviku a ubrání. V létě jsem měla možnost si to ověřit. Potřebují od malička důslednou ale laskavou výchovu založenou na pozitivní motivaci - pamlsky, pochvaly, pak je pes ochoten se pro pána rozkrájet. Nesnáší tvrdé zacházení, dril, hrubost. Vypadá jako chlupatější velký knírač. Má bohatou zvlněnou srst, vždy černou, která se upravuje střihem. Výška psa v kohoutku je 66 - 72 cm, feny 64 - 70 cm. Já mám fenku v bytě, a není to žádný problém. Přizpůsobí se rytmu rodiny. Jestli chceš vědět víc, napiš, dám ti svůj mail.

a možná by nebylo od věci napsat něco podobného pro majitele koček (Podtéma: jak docílit, aby mi kočka nechodila při jídle po stole a nekontrolovala, jestli náhodou nemám něco lepšího k večeři). Ještě bych doplnila základní pravidlo, které platí pro psy i kočky: zvířata vždy musejí žrát poslední. Tchyně například vždy nejdřív naplní misky kočce a psovi "aby neotravovali", a pak se diví, že má psa, který žebrá a kočku, která...viz výše. A pak si myslím, že mají kočky i psi společný zájem o koš na odpadky, tzn. potraviny, které páníček odložil a z logiky věci vyplývá, že je to pro ně. Z širokého okolí i vlastních zkušeností vím, že odnaučit to většinou nelze, pomůže dobře zabezpečit:-)

Tak by to mělo fungovat všude, kde je pes. Myško - pro tvého psa je přece trestem už zvýšený hlas nebo nespokojenost - ten pes to pozná moc dobře. Trest neznamnená že psa zmlátím nebo přidusím - v extrémních případech (agresivita vůči člověku) ano, jinak to nejde.
Taky mám čubinku - Chodského psa- je to moc fajn plemeno, takoví tajtrdlíci, povahově super - vřele doporučuji! Info na požádání

Loudění - platí - jaký si to uděláš, takový to máš. Ano, zvířata by měla dostat potravu až potom, co se nají pán. Ale v praxi to tak, aspoň u nás, není. Fena má granule k dispozici pořád. Tento způsob krmení, tzv. ad libitum, se mi osvědčil už u předchozího psa. Pes žere, kdy chce. Vyloučila jsem tím pádem, že se při předložení krmiva nacpe, protože jí není vzácné, a tím jsem eliminovala hrozbu torze žaludku (přetočení), což bývá fatální, když se neoperuje ihned. Ale předesílám, že pro všechny psy tento způsob krmení není.

Mezi svátky jsme ji museli nechat odejít do psího ráje. Měla rakovinu, nádor v terminálním stadiu, měla bolesti. Bylo jí necelých 9 let. Bylo to hrozné, zemřela nám v náručí. Odpočívá na zahradě.

To zvýšení hlasu je tak maximum, černyši jsou hodně citliví.

Myško: máme to stejné - Dixie když na ni houknu, tak moc dobře ví, že je něco špatně. Jednou dostala, když byla menší že nesmí honit slepice no a nedělá to. Je mi jasné, že kdybych ji zmlátila, bála by se mě tak, že by utíkala a to není vůbec dobře. Jo a máš pravdu - poslouchá protože jí to dělá radost.
Hanko - choďáka doporučuji - je to dobrá volba, ale jen pro aktivní lidi. Není to "gaučák"

westíci čekají štěňata (k odběru někdy začátkem května), tak jestli budete mít někdo zájem, ozvěte se na Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny '>o Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny

chtěli bychom, chtěli... ale bohužel bydlíme v bytě a jsme celý den v čudu. Ale pokud někdy psa, jedině westíka!

westík fajn, ale to hříbě! to bych si hned odvezla do obýváku

míchá dohromady dobré rady i děsné nesmysly. Kdo má pro výchovu psa odhad a cit, ten žádné podobné rady nepotřebuje a myslí si svoje. Pro ty kdo ten cit nemají, je článek přímo nebezpečný/resp. pro jejich psy

Takovýhle kec se dá napsat pod cokoli.
Copak je nesmysl a proč?

povídáme si s ním jako s člověkem - ale do postele ani ns gauč nesmí, to je fakt.

A co říkáte těm psím oblečkům ? V životě pes nic takového nepotřeboval, jestli něco, tak ošetření tlapek po chůzi na nasoleném chodníku. Lukyna má šusťákový kabátek, ale ne kvůli zimě, ale kvůli blátu - nosí jej ne na sníh, nýbrž do marastu a deště.
No ale určitě se šitím oblečků pro pejsky někdo uživí, budiž mu přáno !

Jenže psi mluví, kdo má doma psa kamaráda, parťáka, ten dobře ví, o čem píšu. Takové to tiché porozumění beze slov. A pokud si se psem povídáte, rozumí vám, ani nemusíte dávat povely.
Tohle, tu spřízněnost, nikdy nepoznají ti, kdo mají psa jen jako věc - třeba jako alarm, výrobnu štěňat, nebo jako v podstatě hospodářské zvíře. Nepoznají to ti, kdo nechtějí svému psu porozumět, ti, jejichž pes poslouchá jen proto, že musí, ti, kdo nežijí se psem, ale vedle psa.

Rozhodně tedy oblečky nezavrhuji. Nezavrhuji ani botičky, třeba pro citlivější psy do městského zimního prosoleného prostředí. Nebo pro tažné psy jako prevenci poranění tlapek.
Nelíbí se mi ale takové ty různé kapucky, čepičky a jiné nefunkční doplňky. Ty považuji za zbytečné.

neni nutný se chovat jak k muklovi ve výkonu trestu

pes reaguje už na tón hlasu pána...to stačí

a naše čubina je taky člověk...a spí se mnou v posteli

a pak ten široce rozšířený blud a mýtus, že pes chce pánovi něco dokazovat či že chce převzít velení. Naprostá drtivá většina psů o nic takového nestojí, jenže kynologičtí rádoby odborníci to lidem stále hrnou do hlavy - kraviny o "dominanci" pomalu i u šetitýdenních štěňat a šílené rady, že za každou kravinu se má pes povalit na záda a podobně. To, co je považováno za dominanci popř.agresivitu, je velice často obyčejná neposlušnost/ nevychovanost. A trest sice zastaví nežádoucí chování, ale už nenaznačí, co je správně. Nebo zmiňované vrčení - není jen projevem agresivity, ale mezi psy i normální komunikační prvek a klidně třeba taky projev strachu. A když je v takovém případě pes přidušen, dostane se brzy do pěkně začarovaného kruhu. Opas, o tom by se dalo psát hodiny, nemám čas, věřím že to myslíš dobře, ale asi to blbě vyjadřuješ.

s tím dušením jsi chudáku psovi možná ukázal, kdo je tady pán a věřím, že z tebe má zatracenej strach, ale nejspíš nikdy nepoznáš tu pravou psí oddanost a věrnost... a kdyby došlo na lámání chleba, tak bys na něho spolehnout nemohl... pes by měl poslouchat svého pána rád, dobrovolně a respektovat ho s chutí, a ne ze strachu... navíc tohle v něm může vyprovokovat nedůvěru ke všem ostatním lidem a to se může vymstít...
Ale radit ti nechci, vidím, že máš spíš ty pocit, že chceš radit všem...

a vás ostatních, kteří pokládají psa za společníka, parťáka a tak se také k němu chovají. Naopak těm, kteří si potřebují něco dokazovat např. supertvrdým výcvikem bych chtěla vzkázat, že ten pes je neposlouchá proto, že chce a že ho to těší, ale proto, že se bojí. Vloni na jaře jste mě moc nechválili za to, že jsme si pořídili od fenky, kterou máme z útulku, štěňátka. Trochu mě to i odradilo od účasti v kudlančích diskuzích. My jsme rádi, že nás doma vítají Dášenka s Dorotkou, ráno nás vesele budí a dokáží reagovat i na změnu tónu hlasu. Těší nás všechny dlouhé procházky (přesně jak píše Myška), jen bychom jim rádi věnovali více času - náš důchod je velmi vzdálený, ale to je jiná kapitola. Nejsem žádný odborník, jen mám odpozorováno za 40 let "soužití" se psy. Pro mě je pes členem rodiny, nikoliv módní výstřelek, prostředek k podnikání nebo znak společenské vrstvy, do které se chci za každou cenu počítat. Je to vnímavý živý tvor, společník člověka. Ten, kdo toto neuznává, neměl by si psa pořizovat.

"Dušení" psa, až se z toho pose*e, mi už připadá jako týrání.
Vychováváme v pořadí již 4. něm.ovčáka, ale ještě nikdy jsme k podobným metodám sáhnout nemuseli. Pes skutečně není člověk, ale je to můj přítel a já netoužím po tom, aby se mí přátelé ze mě pos*ávali strachy.

Fakt? Tak až vám začne honit hříbě a neposlechne na zařvání NESMÍŠ, tak si povíme, jak byste to řešili. Snad "ťuťuňuňu ošklivý pejsek?"
Navíc jiné zacházení vyžaduje vlčák, jiné westík a jiné třeba fila. Jak víte co to bylo za psa?

Zřejmě máte problém porozumět psanému textu, jasně tam je uvedeno, že takto jsem postupoval jednou. Zřejmě proto, že to bylo nezbytné.

Já to chápu, některým psům je potřeba demonstrovat dominanci. A fakt většinou stačí jednou. Já jsem to naštěstí udělat nikdy nemusela.

abychom předvídali a problémům předcházeli. Dokud nemám u psa spolehlivé přivolání nebo zastavení, tak ho zkrátka u hříběte budu mít na vodítku. Atakdál. Kupodivu, naši psi se za ty léta co s námi žijí, ještě nikdy nepokusili nás ve spánku zardousit a sežrat, i když je většinou krmím před večeří, často pouštím první ze dveří a občas můžou i na ten gauč. V hierarchii mají jasno a ke konfliktům nedochází. Pro mě je zásadní, že mám radostné psy, kteří se mě nebojí a spolupracují ne ze strachu z trestu, ale protože jsme tým.

Je to větší plemeno, ne každý ho považuje za mazlivého miláčka, tak se musím chovat tak, aby se lidé kolem necítili ohrožováni - takže jak už bylo řečeno - je nutné předvídat. Situace, kdy pán se snaží ukázat, že tady vládne on, psa stresuje a má opačný efekt. Důležité je psa motivovat a zabavit, dril už máme za sebou a poslušnost rozvíjíme hrou. Páníček má mít autoritu, ale neměl by si na psovi řešit své mindráky.

který má pocit, že musí každého ovládat - byť je té jen pes, též takový, který si libuje v tzv. "ostrých" psech , je psychopat a potřeboval by se léčit. Na Alíka stačilo zašustit novinama a na Fífu zvýšit hlas. Většinou nebylo potřeba ani to. Rozdíl mezi psem a vlkem je ten, že pes má v genech zakódovánu lásku k lidem a je šťastný, když lidé dávají najevo lásku k němu. A je ochoten za ně položit život.

Kanárská doga. Tehdy dvouletá, buď zkoušela co si může dovolit a nebo ji chytil lovecký pud. Nevím, neptal jsem se...
Když jsem jí odchytil, tak ze se mnou ještě zkusila prát, tak jsem jí zalehl, chytil za krk a držel, dokud nenásledovala bezpodmínečná kapitulace.
Od tý doby byla jak vyměněná, rychlokurz splnit svůj účel.

S vlídným slovem a pistolí v ruce se dostanete mnohem dál, než se samotným vlídným slovem. Al Capone

těchdle rad (zalehnout, přizabít, dusit) chytí lidé nezkušení, kteří vůbec nečtou svého psa a netuší, co jim pes svým chováním sděluje. Následně se roztáčí spirála nedorozumění a neadekvátních trestů. Pes reaguje strachem, který pán čte jako agresi. Reaguje trestem, který pes nechápe resp.chápe jako agresi vůči sobě. Agrese plodí zase jen agresi a dokolečka dokola. Nevím, proč je těhle rad (zalehnout atd.) všude tolik a těch k pozitivní motivaci tak málo, ale je to tak. Asi že je to "jednodušší" než se snažit používat vlastní hlavu a cit a psovi napovědět, jaké chování je žádoucí. Nešlo mi o kritiku Opase, ale o tuhle věc.

Ve dvou letech právě dospěla psychicky, a zkusila co to udělá, když neposlechne. Kdybys ji nechal, získala by pocit, že na ni nestačíš, a měl bys opravdu velký problém. Jsem si jistá, že jsi ji motivoval pozitivně, a tohle byl jen její exces, zkouška, jestli by se nemohla dostat nad tebe. Kdysi, když jsem chodila na cvičák, v roce 1984, musel podobně zpacifikovat výcvikář rotvajlera - velmi sebevědomého psa. Pes svoje podřízené místo potom přijal, a výcvikář s ním složil i ZVV 3. Kdo tuhle naši nejvyšší zkoušku složil, už musel být machr, a nemohl mít psa, který by ho nemiloval a nerespektoval.

Boj psa s pánem je nepřípustný. A když už z jakéhokoli důvodu nastane, pes musí prohrát.
Pes může a také by měl vyhrát zápas z legrace, ale vážný konflikt nikdy. Když to pes ví, nikdy do něj nepůjde a všechno funguje jak má.

Mí psi musejí být perfektně zvladatelní se sedla koně bez vodítka, pouze hlasem. Zvládnete situaci, když pár metrů před váme přefrčí přes cestu dvacet srnek? Nebo když se objeví cizí háravá fena?

Byl to kříženec velikosti a vzhledu belgického ovčáka groenendaela. Tehdy se u nás ještě belgičani nevyskytovali, takže jeho vzhled byl náhoda. Byl to nalezenec, kterého jsem získala v jeho cca jednom roce. Byl to můj první pes, a učili jsme se spolu. Většinu vědomostí jsem vyčetla z chytré knížky o výcviku služebních psů od Karla Hartla. Poslušnost jsem měla zvládnutou na sto procent. Jezdila jsem s ním na kole, pes na volno, ovládaný hlasem a vždy ovladatelný, i v lese před zvěří. Byl to můj zatím nejlepší pes. I když současná psí holka je taky bezva, je prostě jiná. Je to dáno plemenem, přemýšlí o povelech, protože tito psi byli vedeni k samostatnému zásahu.

můžete říkat, že váš pes je jako člověk, já to taky říkám. Ale každý člověk je jiný, na každé dítě platí něco jiného, některé stačí třepnout po zadečku a je v pohodě, některé potřebuje vysvětlovat a trpělivě opakovat, některé se po třepnutí zatvrdí. A stejně tak u psů, ne?
A pak, je velký rozdíl mezi tím mít psa v bytě a moci si dovolit udělat z něj mazlíka, a mezi tím mít psa jako pracovního kolegu, co má chránit domácí, jejich děti, zvířata, majetek. Takový kolega potřebuje vědět, kdo je mu nadřízený, kdo velí jemu a komu může velet on. To vůbec nebrání přátelským vztahům s takovým parťákem a někdy vůbec nemusí být připomínáno, kdo je tam šéf. Ale když je kolega mladý vzpurný, trochu si zatrotluje a má pocit, že si může dovolit víc než by měl, ovšem jinak je šikovný, fajn a pašák, tak se mu holt připomene vocaď pocaď, mladej...Ne?

Podotýkám, že i já naše psy co s námi bydlí neuvěřitelně rozmazluju, ale protože jde o nalezence, kterých se lidi báli a odchytla policie, ve věku 2-3 let, tedy období největšího prosazování, tak taky prošli testem. Po pár dnech aklimatizace a trošku daní se do kupy z nejhoršího. Navíc je to tzv.bojové plemeno, což je nesmyslný název, ale co já vím, jak k tomu přistupoval bývalý majitel a co s nimi prováděl, že.
Takže jsem dala krmení a bez varování přistoupila a sáhla k misce. Kdyby chňapl, dostal by nakládačku, kdyby se to opakovalo, šel by pryč. Tvrdé, ale protože jsem v té době byla z domu od pondělí do pátku od 7 do 7, a z o víkendech taky často pryč, musely se do péče, venčení atd. zapojit děti. A já musela vědět, že jim nic nehrozí. Když prošel opakovaně můj test, za pár dnů následoval test se synem s tím, že ho hlasem upozornil, že se blíží. Bylo to v pořádku, takže pak prostě přiběhl a sehnul se rukou k misce,ze které pes žral. A taky dobrý - pokaždé přestanou žrát a počkají, co bude. Tu a tam to udělám i teď, po letech, bez důvodu. Nevím jestli je to nejsprávnější postup, leckteří kynologové zastávají názor, že pes má být při krmení v klidu a nikdo se nemůže divit, kdyby chňapl. Já bych se tedy divila a následně pes. Prostě to jsou pravidla naší smečky. Stejně jako to, že nikdy ho nenecháme trpět a děláme maximum proto, aby se cítíli dobře, nic jim nechybělo. Fakt je, že v jistém směru jsou hodně rozmazlení, kdyby nás občas pozorovali sousedi, kolegové, známí, objednají nás u psychologa, možná :-) U vánočního stromku už netočíme děti, protože jsou velké, ale syn natáčí psy a kocoura, jak si hledají, rozbalují a radují se z dárků Jak sedí vzorně u tácu s chlebíčky nebo cukrovím, nedotknou se, ale tu oprať pod bradou prostě nemůžou ovlivnit ani ty prosebně stočené oči Nebo když páneček z chlebíčku sundá uzeneného lososa, kvůli kterýmu si ten chlebíček vzal, dá ho obludičce a sní veku s máslem a petrželkou. Ale to nám nevadí. Podstatná a rozhodující je pro mě bezpečnost, ne pocit, že se pes přede mnou klepe, bez dovolení se nepřijde pomazlit atd.
Stejně tak s hračkou - může si hrát a přetahovat a bojovat co hrdlo ráčí, ale jen dokud my to chceme. Ve chvíli, kdy mu jde pěna od huby a vrčí až se hory zelenají, takže neznalý člověk se začne třást a má pocit, že jsme v ohrožení:-) musí stačit jednou dvakrát říct klidným konejšivým hlasem Ták, dobrý, končíme kluku, hodnej...a během vteřiny, je z "bestie" jehňátko. Ještě si párkrát popoběhne s hračkou, zatřepe s ní, vyhazuje nohama - prostě vyventiluje zbytek energie nastartované adrenaliem ze hry - ale už je v klidu a ví, že hra pro tuhle chvíli skončila. Když začne vybíze ke hře sám, tak buď si hrajeme, nebo ho laskavě pošleme "na místo", což neznamená, že jde na místo, to se u nás vžilo jako povel pro ukončení jakékoli aktivity a současně to znamená, že se nezlobíme, že jen nechceme, aby pokračovali v činnosti.
Když nám činnost vadí, je špatná, tak je to důrazné a přísné Fuj, ale to zazní jen několikrát ročně. Většinou když se ježí a vrčí na cyklistu, nebo na dítě na bobech. Tohle musíme hlídat, nevíme co bylo předtím, před námi, a u jednoho je reakce na malé děti nevyrovnaná. Jednou vrtí a láskou by snědl, podruhé u jiného děcka se jakoby bojí sám sebe, tak uhýbá z cesty, utíká před děckem, potřetí se ježí a vrčí - to se týká hlavně dětí v pohybu, na kole, na saních. První reakce je Na místo, protože ne každý rodič stojí o to, aby mu dítě oslintal pes, druhá je Hodnej, je to dobrý, třetí je FUJ!! a zlej kukuč k tomu. Obvykle se zatváří provinile a jde se lísat.

Před nimi jsem měla NO, venku u chalupy, hlídal dům, dvůr, zahradu. Taky musel snést, že mu při krmení odeberu misku a zase mu ji vrátím. Ale už nemusel totéž snést od jiných. Cvičila jsem s ním jen základní poslušnost, jeho hlavní prací bylo hlídat a doprovázet mě při dlouhých toulkách venku, takže podstatné bylo perfektní přivolání. To zvládal dokonale, stačilo písknout byl u mě, k noze - šel u nohy. Přesto musel několikrát dostat řemenem, když šel po dědovo slepicích. Návrhy ze strany rodiny byly dva - utratit psa, nebo udělat ohradu na slepice. Nelíbilo se mi nic z toho - my se nebudeme přizpůsobovat psovi, on se přizpůsobí nám. A přizpůsobil. I řemenem přes čumák ve chvíli, kdy jde po slepici, je součást výchovy. Díky tomu přežil, nepřišla jsem o společníka a my si ušetřili náklady na vybudování ohrady na slepice.

Nemyslím si vůbec, že Opas je tvrďas kruťas na chudáka psa. Z fotek u článku na mě čiší úplný opak - pokud je to jeho smečka, tedy.

Ty rady působí trošku drsně, ale není to tím, že poslední roky se to kolem psů opravdu přehání? Psí psychologové, přitom by stačilo, kdyby si psa pořídil jen člověk, co to má srovnané v hlavě, pokud nemá, nepomůže ani psycholog. Stačilo by, aby se snížila poptávka po tzv. čistokrevných psech bez papírů. No a tzv. polepšovna mazlíčků je zcela naprd.

A ještě jeden postřeh - ale tím nechci naznačit, že se to týká někoho z vás - poslední roky si všímám tzv. posedlosti psem, která ale končí za pár let. Jako je baby-boom, kdy se z těhotenství a porodu dělá cosi posvátného, doslova se jančí kolem těhulí, porodů a mimin, ale nějak se to omezuje na dobu batolecí. Tak stejně tak je každý nový majitel zjančený tím, aby Clarissa měla dobrou náladu, že po těch posledních granulkách neměla úplně nejlepčí hovínečka, že asi kapku nastydla a "promiň, asi nepřijdeme, měli jsme teď virózu" (my = náš pes), "vařila jsem vývar a lítala po doktorech" atd. A úderem druhého, třetího roku to začne usychat, mateřské pudy se vyřádily a začne všední život a už to není ončo. Co nastane za 8 let se stárnoucím psem si nechci představit. Navíc "nás" začne bavit něco jiného a taky Tomáš by rád v létě na hory, ale on ten pes už není tak čilej a atraktivní jako dřív...

Jenže, prosím, opatrně s těmi radami viz výše! Všude je dost zoufalců, co neumí psa naučit ani přivolání a z internetových parkových univerzit usoudí, že je tudíž děsně dominantní a agresivní, když neposlouchá. Zlomit psa se dá snadno a rychle, náprava je těžká.
Mí psi se mnou nikdy nebojovali, jednoduše taková situace nenastala.
Srnky vidíme častěji než lidi, ty nás opravdu nevzrušují i od háravky v optimu jsem psa odvolala. Netvrdím ale, že mám 100% poslušnost (která podle mě ani neexisuje).
Pokud jde o zkoušky, co zmiňuje Myška... ani tím bych moc neargumentovala. Znám psy se špičkovými výsledky, šampiony práce, ale radost při práci veškerá žádná a s aportem se zpět k vůdci strachy málem plazí. Mně je daleko milejší mít těch medajlí sice méně, ale zato s vysmátým šťastným psem, který s aportem ke mně letí stejně rychle jako pro něj
Snad si rozumíme. Mííír

tady je další fotka:



Mladej drží v ruce nejoblíbenější hračku a pes dělá prosebný oči

Psi prostě vědí, že za určitých podmínek u nás mají skoro ráj, ale stačí vlézt do záhonku kam nesmí a strhne se peklo na zemi :-) Tak tam nelezou.

Rotvajler jde do všeho naplno. Nevím, jestli měl tehdy ten rotvik radost, ale ZVV 3 by nesložil, kdyby se strachy plazil. Dřív se taky daleko víc cvičilo, služební plemena měla předepsané zkoušky jako jedno z kritérií při posuzování zařazení do chovu.

Jinak máš pravdu, tato doporučení mohou nadělat víc škody než užitku, pokud takovou metodu použije laik bez dalších nutných znalostí.

ale dalo se čekat, že jeho článek vyvolá nevoli (a nebo nadšení u některejch, který by nejradši viděli psy jenom v zoo ). Není to obecnej návod, každej pes je jinej, a to i v rámci plemene. Ale už jsem ve svým životě potkal pár psů, konkrétně jednoho kavkazáka a jednoho rotvajlera, který, kdyby byli v pravou chvíli páníčkem přidušený až k pos*ání, mohli bejt možná v pohodě. Takhle z nich vyrostly bestie, který vládly všemu a všem, kavkazák zavřenej v kotci a jenom podání misky se žrádlem znamenalo pro pánečka nasazení života, rotvajlerka rozvalená na gauči v obýváku, kam nebyla vochotná nikoho pustit, každou návštěvu připravená sežrat, bez vohledu na zoufalý paniččiny pokusy vo nějakej povel.

Někerej pes je úplně v pohodě tak nějak sám vod sebe, ani není potřeba ho moc cvičit. Jinej potřebuje intenzivní, ale laskavej a hlavně "odměňovací" výcvik, aby zvládl to samý, co ten první. Ale jsou i tací, na který je potřeba použít hrubších metod. Opravdu existujou přirozeně agresivní a dominantní psi, těm je pak potřeba ukázat místo ve smečce zase jenom agresí a dominancí, přičemž míra je úměrná hmotnosti a prahu bolesti psa. Stejně to funguje ve vztazích mezi psama. Můj pes se zásadně nepere s čubama - buď je "balí", nebo ignoruje. Ale stalo se, že narazil na velkou dominantní čubu bernskýho salašnickýho, která se mu rvala na jeho koberec a šla po jeho žrádle. Lehce po ní vyjel, aby jí vysvětli, kdo je tady doma, ona reagovala dost ostrým protiútokem, tak se do ní pustil plnou parou a naostro - "galantnost" šla stranou. Museli jsme je nakonec od sebe "rozkopat", protože tohle děvče, vědomo si svějch 5kg navíc, odmítlo prohrát - uznat nadřazenost. Pokud v takovým souboji prohraje s takhle velkým psem člověk - pán, má zaděláno na pěknej průser. Takže prohrát prostě nesmí, i kdyby toho psa měl přizabít. Naprostá většina chovatelů však takovou situaci nikdy nemusela řešit, takže pak na podobný články nevěřícně zíraj a maj pocit, že autor je nelida. Teda vlastně nepesa. Ale to von Opas zcela jistě nejni.

Jak známo, fenám je ve vztahu ke psům (zvláště cizím) vše dovoleno - a pes, který není úplný asociál, si toho od cizí feny nechá hodně líbit. Můj pes je dost sebevědomej, sice se nepere ale na cizí samce se docela rád prsí. Ovšem v domácí smečce (on 3 feny) je samozřejmě poslední, ač ne nejmladší... a pokud jde o cizí feny, ty ať mu klidně sežerou všecko žrádlo -pcha- a zaberou všecky pelechy, hračky, aportíky... on při tom bude akorát dementně slintat a čuchat jim k zadku.... pokud se dáma ožene, on se oklepe a zkusí to znova

seveřan si na žrádlo vod feny sáhnout nenechá. To znamená, že na ni jemně zavrčí. Tahle na něj ovšem navoplátku nastoupila tak, že kdyby stál jako bulík, už by asi nestál vůbec. Docela jsem zíral, protože jinak si vod čub nechá líbit vopravdu hodně, ale tuhle vyhodnotil jako sufražetku .

Ten můj, samojed, ten klidně nechal fenku od sousedů nažrat ze své misky. Při setkání s fenami taky dementně slintal, čuchal k zadku a pokoušel se na ně naskočit a nakrýt je. Když se ohnaly, otřepal se, a zkoušel to znovu. Byl v tomto směru nepoučitelný.

nejsem tedy žádný profesionální chovatel. Alíkovi ani Fífě nekdy nevadilo, když jim do misky lezla koťata - chápali, že jsou malá a blbá, ale učiní-li to dospělá kočka, tak na ni vždycky blafli. Beru-li misku do ruky já, tak vědí, že je to proto, abych ji umyla a znovu naplnila, takže neblafou a těšej se. Jinak spolý vždycky vycházíme v míru a máme se rádi.