Řeč bude o opeřencích a tak trochu také nás, o lidech. Občas se mi dostane do ruky časopis Ptačí svět, jediné periodikum v ČR zaměřené výhradně na popularizaci domácí i světové ornitologie a ochrany ptáků. Časopis vychází každé čtvrtletí a první číslo roku je vždy věnováno druhu, který byl zvolen PTÁKEM ROKU. V roce 2021 to bylo káně lesní, které zná snad každý, rok 2022 zvonek zelený, o kterém si neznalý člověk nejspíš myslí, že to je divně vybarvený vrabec. Roku 2023 to byl polák velký, který u nás stále patří mezi lovné druhy, přestože je celosvětově ohrožený. Je to vlastně potápivá kachna.

Ta vážná dáma na fotografii je Siegelinda, nejmladší člen domácnosti. A má docela zajímavý rodokmen. To bylo totiž tak: jednou v zimě, před léty a léty, se u nás objevila velká černá kočka ze sousedství a protože dostala něco na zub a bylo jí dovoleno natáhnout se na mřížku ústředního topení, přišla další den znovu a postupně u nás trávila spoustu času. Dostalo se jí tedy i nového jména (původní jsme neznali) a protože krásně hluboce brumlavě předla, znělo Brumhilda, a časem správněji Brunhilda.

Když někdo týrá zvíře, tak je mi v prvé řadě líto zvířete a v druhé řadě bych onoho tyrana zadupala do země. S lidmi je to jiné - když se stane zločin, který se má smysluplně a v souladu se zákonem vyřešit, nejde do toho vkládat emoce. Jímavé americké filmy o tom, jak se policista vrhá na zvrhlíka, který znásilnil dítě a dává mu co proto, sice mnoha lidem lahodí, nicméně v praxi je to nepoužitelné. Jednak je to regulérní zneužití pravomoci veřejného činitele a jednak se ten, s kterým emoce cloumají, daleko nedostane. Takové věci je třeba přijímat s chladnou hlavou.

Jak se tak spolu - s mým milovaným pesánkem - kroksunkrok touláme Jižním Městem, tak zvláště teď, v těchto dnech, pozoruju, jak déšť oživuje zdejší louky. Najednou je tu neskutečně a nádherně zeleno, a už je "to", co na nich roste, v průměru cca 20 - 30 cm vysoké. Tedy, než přijedou brigádníci se sekačkami, a zase to zarovnají do té nějaké předepsané úhledné výšky. Vytáhla jsem proto fofrem z kapsy mobil a několik z těch krásek nafotila. Vím totiž, že zdejší botanická sekce jistě promptně odhalí jejich identitu - a hlavně i něco navíc!

Jeho chuť je krásně kořeněná s charakteristickou vůní česneku a navíc je doslova vitamínovou bombou. Roste v lužních lesích a kolem potoků, má rád stinné, vlhké lokality. A proč ten přívlastek medvědí? Říká se, že medvědi jej konzumují po zimním spánku, aby získali zpět potřebné vitamíny a minerály a zbavili se parazitů. Sbírají se listy, které jsou podobné jedovatým konvalinkám. Záměně se ale vyhneme velmi snadno – stačí promnout mezi prsty a ovonět… Ke sběru je nejlepší používat nůžky, aby se ochránily cibulky.

Na Kudlance se v minulosti často řešily mezilidské vztahy, nevěry, rozvody, problémy s dětmi nebo sousedy, mnohdy šlo o nečekané jednání ze strany někoho, komu člověk předtím důvěřoval, ale ten bohužel  zklamal; takže pisatel na svou důvěru doplatil. Já minulé pokračování  končila slovy: „…postupně tedy přebírají můj chov do svého vlastnictví a já se z úředního majitele, který se za koňmi podívá jen na chvíli v neděli, změním v pomocníka v chovu, který bude v mé chovatelské práci pokračovat“. Stalo se. Ale nečekala jsem to, co následovalo, takže dnes bude moje psaní smutné…