V letošním roce jsem byla příjemně překvapená návrhem jedné kolegyně chovatelky, abychom si na sezonu 2022 vyměnily své chovné hřebce. Velmi o tuto výměnu stála, takže nabídla i veškerou potřebnou dopravu ve své režii. Já jsem chápala její důvody – odchovat si na základě mého britského hřebečka nějakou klisničku nepříbuznou s jejím hřebcem, jedna z jejích chovných klisen dokonce pochází ze stejného britského hřebčína, jako Rupert.

Dnes vám napíšu, co se stalo v roce 2021. Minule jsem nakousla, že jsme chtěli rozšířit stádo ještě alespoň o jednu klisničku. Doufala jsem, že by se nám mohla nějaká narodit od našich březích klisen, ale nevyšlo to. V dubnu a květnu se nám narodili tři rošťáci. Tedy hřebečci Rošťák, Raubíř a Rascal. Pro pojmenování hříbat shetland pony platí jednoduché pravidlo, že hřebečci dostávají jméno se stejným začátečním písmenem, jako má jejich otec.

Bylo toho hodně, co se všechno stalo, a tak jsem propásla Milenino další pokračování jejího krásného vyprávění o životě s poníky. Já odletěla za dcerou na Floridu, tam se mi nějak zašmodrchal notebook, a i když to nechci svádět na něj (to já jsem ten nedouk, u kterého všechno ožije vlastním životem), tak se stalo, že další článek vychází teprve dnes. To předchozí najdete zde...

Na jaře 2019, cca rok poté, co jsem azyl v Borohrádku pro své koně získala, nastalo jejich druhé stěhování doslova za kopec za naším domem. Asi by bylo na místě, popsat jaké podmínky k chovu koní jsem měla ještě na Plzeňsku. Na rozdíl od skotu nebo zpočátku chovaných prasat, se s koňmi dobře manipuluje, takže bylo logické, že když jsme potřebovali více místa pro zvířata, jejichž chov nás živil, museli poníci místo uvolnit.

Jak víte, rozeznávám z rostlinstva jen vskutku minimum. Trávu, zeleninu, keře, stromy, pak ještě to jedlé a nejedlé. Ale to neznamená, že nemám kytičky ráda. Mám jich doma opravdu neurekom, jak by řekli bratia Slováci. Pravda je, že ne o všech vím, jak se přesně jmenují. Ale - na to tu mám přeci vás... Tak dnes vám sem nabídnu pár fotek nádherných květů, všechny jsem si nafotila venku, takže se nejedná o nic, co se kupuje a pěstuje doma. A je na vás, abyste uhodli, respektive určili, co to je.

Ještě před převozem poníků jsem se byla u Jitky podívat, abychom se domluvily. Ona mi ukazovala dvě klisničky, které si mezitím koupila. Jedné teklo z nosu, nic dramatického – a já si řekla, že na chřipku přece mám své koně proočkované. Neviděla jsem v tom problém. Dodnes nevíme, jestli nemoc přinesla do chovu ta klisna, která měla výtok z nosu, nebo jestli se nakazila od té, co už žádné klinické příznaky neměla, protože později, když onemocnělo celé mé stádo, nešlo už původce nemoci prokázat.

Pro ty, kteří dřívější MILENINY texty, tak suprově popisující život s shetlandskými poníky, pamatují: vrací se zpět s nejnovějšími zážitky. Že život věnovaný péči chovu koní není procházka májovou zahrádkou, asi chápete, ale představovat si jen jízdu na koni, kovbojské zážitky - jsou romantické představy. Mít jako „koníček“ koně, vyžaduje poměrně časově a fyzicky náročnou každodenní péči. Ale teď už má slovo Milena: