Koukala jsem se dneska na vysokou břízu před naším oknem a vzpomněla jsem si na svého skořicového peršana Madnesse. To divné jméno znamená Šílenství, jmenoval se vlastně Midnight Madness, podle jedné písničky z Rocky horor show, Půlnoční šílenství. Dárek od kamarádky. Ale co s ním, když jsem se rozhodla opustit Toronto? Radila jsem se s veterinářem, ale ubezpečil mne, že si kocour za pár dní zvykne.. Nezvykl.

      Byl to kocour cestovatel proti své vůli, jel. Několikrát mi po cestě utekl, já ho lovila, v Moose Jaw vběhl pod autobus a oba jsme s šoférem pod ním lezli a snažili se ho dostat ven, kde už na něj číhalo rozestavěné celé osazenstvo autobusu, aby neproklouzl pryč. Pak se pokusil o útěk ve Frazer Valley, ale podařilo se mi po něm skočit a chytit ho než zmizel v křoví. Ve Vancouveru, asi si řekl, že do třetice to ještě naposledy zkusí, protože toho auta už má definitivně dost a zmizel neznámo kam. Bylo to na West endu, tak jsem si tam musela najít byt, abych žila poblíž místa, kde se ztratil. Kocour rozhodl o mém dalším osudu.

       Milovala jsem ho strašně, byl moje jediná rodina, jediná bytost, kterou jsem měla. Vylepovala jsem na všech sloupech cedule už s novým telefonnim číslem a slibovala odměnu 100 dolarů tomu, kdo ho najde, A denně projížděla všechny ulice, kde by mohl být. Tak jsem ho nakonec našla sama v jedné boční uličce, celého zcuchaného, hladového. Málem mi vběhl pod kola. Ani nic nenamítal, když jsem ho naložila do auta, jak byl rád že je konec jeho tuláckému dobrodružsvi. Zase zpátky ke kočičím konzervám, teplé čistě postýlce, hladícím rukám.

     Od té doby nenáviděl jezdit autem. Ale rok nato jsme se stěhovali znovu. Na Yukon. Když jsem u Liardu najela na volný štěrk, nezvládla řízení a otočila se na střechu a zpátky na kola přičemž se mi podařilo si zout všechny čtyři pneumatiky, byl to pro něj šok. Ležel mi totiž u nohou mezi plynem a brzdou (jiné místo odmítal),.vyjel nahoru po mých nohách tak rychle, že mne z nich tekla krev. Ale fakt je že se poučil. Za celou cestu se vůbec nesnažil se dostat ven z auta. Vůbec měl velice dobrou paměť. Například když se objevila doma jakákoli krabice, kocour mizel. Věděl už, že krabice mohou znamenat stěhování. Ovšem ani Yukon i když se naučil milovat volnost, pro něj nebyl bez problémů. Vždycky vylezl na nějaký strom (většinou před psama) a nedokázal slézt dolů, tak jsem se musela vrátit do dětství kdy jsme lezli jako děcka na pajtlu na třešně.

     Kennedy měl taky kocoura, černého, mohutného a svalnatého, který dokázal chytat i králíky. .Říkal mu Cicak. Obávali jsme se jak spolu vyjdou, ale dopadlo to dobře. Cicak nyl neopětovanou láskou. Domýšleli jsme si, že jelikož Madness je kastrovanej, Cicak v něm necítí kocoura. Madness byl bestie a užíval si flirtování. Choval se jak upejpavá slečna, která ale v podstatě nemá námitek, až do momentu, kdy Cicak se domníval že sladká chvíle nadešla, pak se otočil a sekl ho drápkem. Chudák Cicak mu to nikdy neměl za zlé.. a pokoušel se pořád stejně. Byla to velká neopětovaná a nenaplněná láska. Cicak zmizel po dvou letech, prohledali jsme celej Bear creek a okolí, ale už ho nikdy nenašli. Asi liška, proti které ani velký kočičí bojovník neměl šanci.

     Jednou Madnessovi otekl zub a bolel, začal mu až vylézat z pusy a nemohl jist...zvěrolékaře jsme tu tehdy neměli a tak manžel s kamarádem mu ho trhali. Madnesse zabalili do deky, jeden držel a druhý kleštema tahal. Já seděla vedle v pokoji s polštářem na uších, abych neslyšela kočičí řev. Ale povedlo se to, za hodinku už nevěděl o bolesti ani o zubu. S tím, že tu nebyl zvěrolékař, jsme si zkusili svoje. Některé zvířecí problémy zvládal místní zubař, Němec Helmut, ale ten na zimu odjížděl. A tak jsme si psy i kočky sami očkovali, léčili i ošetřovali. Do Whitehorsu to bylo daleko a tak to bylo opravdu poslední možné řešení. Taky člověk musel počítat s velkým výdajem. Operace, pobyt v nemocnici, hotel. cesta.....tak bratrů 1000 dolarů. Ale někdy to bylo nutné, když šlo o život.