|
 Jednou odpoledne Ki doma tak úžasně dováděl a měl tolik energie, že jsem si říkala, že bychom přece jenom mohli tu procházku rozchodit, měla jsem totiž dovolenou. Docela se mi podařilo toho malého darebu vylákat až za vrata, prakticky až do půlky sousedova plotu, směrem k lesu. Ale tam začal mocně štěkat Nero - sousedovic vlčák. Ki se příšerně vyděsil, obrátil se, a procházka, neprocházka, mydlil zpátky k domovu.
Já jsem to však nevzdala, vrátila se pro něj a vzala ho do náruče. Že to tedy překonáme spolu chca-nechca a že ho donesu okolo souseda až k lesu. To proběhlo celkem hladce, jen jsem byla orosená až na patách, on byl i jako štěňátko totiž pěkně těžkej. V lese se ani nestačil divit, ťapkal mi u nohou a nehnul se ani na krok, abych ho tam snad náhodou nenechala. Procházka se mu myslím moc líbila, jen to bylo pro něj něco hodně nezvyklého. Jak se, panečku, radoval, když na zpáteční cestě poznal, kde je a utíkal ke dveřím, kde trpělivě čekal, až my dorazíme. A tak jsme s Ki začali chodit do lesa... Jedno zimní ráno jsme šli spolu lesem a najednou jsem slyšela, že něco běží směrem k nám, malej kousek od nás. Koukám a říkám si, že je to asi puštěný vlčák. Vzala jsem Ki do náruče, aby mu náhodou něco neudělal a koukali jsme se tím směrem společně. Asi deset metrů od nás se najednou zastavilo obrovské divoké prase. Koukalo udiveně na nás a my dva pro změnu na něj. Měla jsem pocit, že se mi úplně zastavilo srdce, utíkat jsem nemohla, Ki byl najednou těžkej jako slon, moje nohy také a já tam stála celá zkamenělá. Prase nás pozorovalo a nikdo z nás ani nedutal. Najednou se otočilo a zmizelo do houští, směrem pryč od nás. Ještě chvíli jsem Ki mačkala a pak jsme mazali oba dva z lesa. Že nám chodí srnky na zahrádku po ránu, to vím, je to moc milé. Že tam od jara bydlela bažantí pětičlenná rodinka, která mi ani nic na zahrádce neoďobala, mě nijak nepřekvapilo. Nějak jsme se prostě respektovali. Že jsme od léta odchovali malého ježka a že jich tu jsou mraky a dupou kolem, když grilujeme, mě už taky nerozhází. Ale ten divočák mě opravdu vážně zaskočil, chodím totiž do toho lesa už velmi dlouho, ale takovéto setkání by mě ani ve zlém snu nenapadlo. Mám les ráda, stejně tam budeme chodit dál, jen musím dávat větší pozor. Ale teď už musím jít - však budu zase pokračovat. Inka
|
