Často si říkám, jak je to vlastně s tou výchovou. Zda vychovávají rodiče dítě nebo dítě vychovává své rodiče. V mém případě si myslím, že dcera byla s mou výchovou dost úspěšná. Podařilo se jí vychovat ze mě tolerantní matku, kterou jen tak něco nerozhází. Šla na to ovšem vždy velmi rafinovaně. Nedávno jsem si vzpomněla, jak dokázala zlomit můj odpor k tomu, chovat doma nějaké zvíře. Byla tehdy v pubertě a já jsem jednou odpoledne přišla z práce nic zlého netušíc domů.

     Dcera mě přišla pozdravit do předsíně a tajuplně mi sdělila: „Mami, u mě v pokoji teď spí jeden roztomilý šedivý pán, tak ne abys ho vzbudila, kdybys tam náhodou chtěla jít."

     Vlítla jsem do jejího pokoje jako tajfun. První, kam jsem pohlédla, byla její postel. Tam nikdo. Uff, to mi spadl kámen ze srdce. Až na jejím psacím stole jsem objevila papírovou krabici, ve které spal ... džungarský křečík. Roztomilý šedivý pán. Pak už jsem bez protestů souhlasila s tím, že dojdeme koupit akvárko. Křečík dostal jméno Bobík a za nějaký čas přinesla dcera dalšího křečíka, tedy křečici Vikinu. Přestože bydleli každý ve svém, Vikinu jsme jednoho rána našli v akvárku u Bobíka.

     Jak to dokázala, to nám není jasné, stěna akvárka byla čtyřikrát vyšší než ona. Láska je prostě mocná čarodějka.