Brzo na to se narodila dvě mláďata. Pozorovat je bylo pro celou rodinu zajímavější než sledování televize. Bobík se dožil požehnaných tři a půl roku, přičemž průměrný věk džungaráčka je kolem dvou let. Byl sportovec do pozdního věku a zplodil další potomky ještě se svou dcerou i vnučkou. Z té doby se u nás ujalo rčení: je jako bobík, malý, ale výkonný. Když už byli všichni naši příbuzní a známí dostatečně zásobeni malými džungaráčky, usoudila dcera, že je čas zkusit něco jiného. Křečka pandu, morče, zakrslého králíka, rybičky, koně (toho naštěstí neměla ustájeného v bytě, i když její pokoj někdy nasvědčoval, že by z něj v mžiku maštal mohla být).

     Teď s námi už víc jak sedm let sdílí byt distinguovaná černobílá dlouhosrstá kočičí dáma.  Sama si nás vybrala, když jsme po manželově těžkém infarktu šli hledat nějakou kočičku do útulku, aby měl doma po celý den společnost. Nejen, že se jí podařilo manžela z poinfarktové deprese dostat, vždycky vycítí, když někdo potřebuje potěšit a tak se přijde přitulit. Jsme ji vděčni za spoustu krásných chvil, kdy nám dává najevo svou bezmeznou (skoro by se dalo říct až psí) náklonnost a lásku.