„...a všechno bylo zelené, zelené, zelené, až mi to hýbalo žlučí." Tak tahle slova mé oblíbené autorky Betty MacDonaldové se mi vybaví pokaždé, když se na jaře rozhlídnu po své zahradě. Když jsme před dvaceti lety přistěhovali, byly to jen hliněné terasy a jabloňový prales.

     Tenkrát jsem měla dvě malá batolata a poslední ročník školy před sebou, za to jsem neměla topení, teplou vodu, pračku ani koupelnu. Veškerá má existence se smrskla na řešení úkolů - vyprat, nezmrznout, napsat diplomku a neporodit před státnicemi. Topení jsme dodělali začátkem prosince, na vánoce jsem měla připojenou pračku, v červnu byla hotová koupelna, v červenci jsem udělala státnice, vzápětí se narodilo nové dítě a nastala mi regulérní mateřská dovolená. Tolik volného času! Jak s ním naložíme? Hurá na zahradu!

     Jabloně jsme vykáceli, byly moc staré, jablek rodily málo a ovoce bylo mizerné. Terasy jsem zryla a zasela hrášek, aby se půda trošku pohnojila. Nestihla jsem ho ale zarýt zpět pod zem včas, takže to u nás pak vypadalo jako u kozlíka Spytihněva z příhod o kocouru Vavřincovi. Vzpomínáte? Měl rád hrášek a zasel ho hodně. A hrášek zarostl zahrádku, domeček, i pejska Otylku. Kozlík Spytihněv se musel k Otylce prokousat. Tak my jsme taky měli několik týdnů hrášek k snídani, obědu i večeři.

     Pak jsem terasy osela trávou a založila okurkový a rajčatový záhon. Okurkám se dařilo, snaživě se plazily až k domovním dveřím. I rajčatům se dařilo, bohužel taktéž plevelu, který rostl stejně rychle a vysoko, jak ta rajčata. Zato jahody nějak nešly. Několikrát jsem je přestěhovala, ale nikde se jim nelíbilo. Při posledním pokusu jsem ve snaze omezit pletí dala pod jahody pěknou černou folii. Druhý den byla folie rozcupovaná na kousky, polovina sazenic venku a uprostřed díla seděl pyšně nejchytřejší pes na světě. A tak skončilo pěstování jahod.

     S jahodami tak trochu souvisí oblíbená rodinná historka: jednou má mladší dcera, tehdy tříletá, přišla domů a fňukala, že spadla do jahodového záhonu a že ji bolí ruka a žebra. „Tady si chvilku lehni, ono to přejde", říkám jí. Tak si dítě trošku odpočinulo a zase odskotačilo ven. Jenže večer už vykoupaná a uložená do postele začala brečet, že ji ta ruka pořád bolí a nemůže dýchat. A vylezlo z ní, že do těch jahod spadla, ale z dvoumetrové kůlny. Na pohotovosti nám vyrobili slušivou sádru a zase bylo dobře.

     Pak jsem pěstovala maliny. Těm se dařilo, ale vždycky uzrály všechny najednou, když jsme byli někde na prázdninách. A když se spustily směrem na západ dolů po skalce a směrem na východ překročily plot a skrz chodníček vyrazily k domu, vzala jsem já rýč a maliny šly pápá.