|
 Tak roztomilá zvířátka, jako jsou čipmankové, se hned tak nevidí. Asi je znáte alespoň z televize, ale stejně vám je pro jistotu trošku popíšu. Jsou to takoví malí hlodavci, něco mezi myší, křečkem a malinkou veverkou. Na zádech mají roztomilé proužky a jejich oči vypadají jako korálky. Celkově vypadají jako velice hezká plyšová hračka. Jenže... Jsou to ale hrozní „hraboši"!
Pořád někde ryjí díry. Naštěstí jich nemáme kolem domu nějak moc a na zahrádce zatím opravdu moc neřádí. Asi jen občas ukradli nějaké to rajče, které bylo dostatečně nízko a nebo nějaké koktejlové, které mi uniklo a přezrálé padlo na zem. 
Sedím tak jednou v kuchyni, povídám si po telefonu s taťkou a z velikého okna se dívám na předzahrádku. Najednou se tam objeví tohle rozkošné zvířátko. S nadšením ho popisuju taťkovi a ten mi jen tak říká něco jako: „Počkej, ten ti to tam sežere...“ Já na to, že si myslím, že ne, že asi spíš se jen hrabe v zemi a hledá hmyz. A jen jsem to dořekla, tak ten malý čipmánek si předními packami přidržel květ okrasného žlutého máčku a chroust, už byl v něm. Aspoň, že sežral jen ten květ, co už byl tak jako tak odkvetlý. Zabouchala jsem na okno, čipmánek utekl a nejspíš se nacpal, až když jsme zase nebyli doma. Ale abych mu nekřivdila, vážně nám tam žádné kytky nechyběly, tak to asi jen ochutnával. Jednoho dne, když manžel něco dělal na zahradě, přiběhl najednou za mnou do kuchyně a zděšeně mi řekl, že jeden čipmank se nám zapletl do sítě, která sahala až na zem. Když mu chtěl manžel pomoct, tak čipmank celý vyplašený sebou tak mrskal, že se zapletl ještě víc. Manžel se bál, že se nám tam oběsí. No vidíte, ony se nám ty potvory roztomilý vrtají v zahradě a nám je jich ještě líto a nechceme, aby se jim něco špatného stalo. 
Tak jsem si nasadila nejdřív gumové a pak silné hadrové pracovní rukavice a šla jsem vyprošťovat. Ještě že za mnou manžel přiběhl s nůžkama, protože i když jsem zmítajícího se čipmanka už držela v rukou, tak do toho byl tak namotanej, že to měl kolem krku tak natěsno, že to teda rozhodně sundat nešlo. Opatrně jsem tedy potvůrkovi odstřihla za krčkem síť a celou dobu jsem ho držela jemně, abych ho nezmáčkla a něco mu v bříšku nepoškodila, ale přitom tak, abych ho udržela. Jakmile ucítil, že je opět volný, vyškubl se mi a zmizel pod sousedovic plotem. No budiž, stejně bych ho pustila, co bych s ním asi tak mohla dělat? Do parku bych s ním neběžela, beztak by si našel cestu zpátky. Tak tolik o čipmancích. Tím se taky uzavírá můj popis boje o zahrádku s divokou zvěří. Řekla bych, že skóre je přinejlepším nerozhodné, ale nevzdávám to, stojí to za těch pár čerstvých darů přírody. Vždyť vloni jsme měli čerstvá rajčata, okurky a bazalku celé léto a do ještě do nedávna jsme jedli vynikající loňské nakládačky. Giussi, Washington, DC
|
