Řeknu vám, že nic není tak těžké, jako zahradničit za velikou louží. Ale začnu od začátku. Jako dítě jsem práci na zahradě moc nemusela, ale tady, daleko od vlasti a rodné vsi, se mi nějak zastesklo po domácím ovoci a zelenině. Začala jsem s tím ještě v dobách, kdy jsem tu bydlela v bytě... Však to jistě znáte:
Nejprve jsem "zahradničila" na balkóně; a tam, s ne zrovna ideální polohou na východ, jsem vypěstovala doslova pár paprik, nějaké to koktejlové rajče a dokonce i několik okurek nakládaček a majoránku. Ta vám krásně voněla, ne jak ta z obchodu! ![](http://obrazky.kudlanka.cz/rajc.jpg)
Po sestěhování s nastávajícím a nyní již manželem jsem asi tak rok byla bez zahrádky a to i té balkónové. Dovedete si teda představit, jak jsem zajásala, když se nám naskytla možnost koupit dům s docela velkým pozemkem, tedy alespoň na příměstské poměry je velký. Stěhovali jsme se v listopadu a uz časně z jara jsem zryla první záhon, a pak ještě jeden. Pro mě zvláštností bylo poměrně časté neoplocení pozemků a to i v hustě zastavěných čtvrtích. Ze ctyř sousedů má plot jen jeden a náš pozemek je taky bohužel neoplocený. K tomu jedinému plotu jsem nasázela pár keříků malin a ostružin, ty se daly sehnat poměrně lehce. Na internetu jsem si pak objednala i tady zřídka se pěstující rybízy a angrešty. Ty přikvačily až z druhé strany USA, od Seattlu. Na záhonkách jsem postupně začala pěstovat rajčata, papriky, jahody, hrášek, okurky nakládačky a nějaké bylinky, hlavně petržel, majoránku a bazalku. Vše začalo několika sazenicemi jahod, ty se můžou sázet už brzy. Měla jsem z mého prvního přírůstku velkou radost. Občas jsem ho z okna kontrolovala. Dům je ve svahu, takže okno z přízemí na zahradu je vlastně ve výšce prvního patra. Záhonky jsou tedy docela daleko a nebylo moc vidět, co na nich roste. Asi za dva, tři dny však bylo i na tu dálku jasné, že tam toho roste čím dál míň! S hrůzou jsem seběhla za barák a moje očekávání se naplnilo. Všechny ty nové, čerstvě narostlé, malinké, šťavnaté lupínky jahod byly poctivě okousané, zbyly po nich jen řapíky. Vyspělejší lístky asi tak nechutnaly, a tak na rostlinkách naštěstí vesměs zůstaly. Tak jsem poznala svého prvního nepřítele – divokého králíka. U nás doma, tedy myslím u rodičů v ČR, by se k nám na zahradu jeho obdoba, zajíc polní nikdy nedostal, musel by se prokousat, či podhrabat pod tolika ploty, že by ho to určitě přestalo bavit a vrátil by se zpátky do polí. Tady, v zemi bez plotů, je králičí pohyb zcela volný. Když jsem se rozčilovala, jakto, že ty chlupatý a ušatý potvory musí žrát zrovna ty naše jahodový listy, když mají všude kolem tolik krásné zelené trávy, manžel mi zcela logicky odpověděl, že tu trávu mají každý den, ale naše jahody jsou pro ně jako vzácná pochoutka. Upalovala jsem tedy do obchodu nakoupit takové nízké pletivo. Oplotila jsem jím oba záhonky. Tatínek mi po telefonu sice tvrdil, že toho půl metru ušáci klidně přeskočí, ale ti místní museli být asi dost líní, protože od té doby už nic neožrali. Tedy králíci už ne; radovala jsem se ale předčasně, netušila jsem, že tohle byla jen první bitva velmi dlouhého boje...
Giussi, Washington, DC
|