|
 S příchodem psa do rodiny se změnila spousta věcí. Pro mě asi největším pozitivem bylo, že jsem dostala nové dítě, to nejhodnější a nejoddanější. Pesan u nás našel nový domov, lásku a pravidelnou stravu. A hlavně získal svoji „smečku“, a také spoustu nových stravovacích návyků.
A já se zase dozvěděla o psech spoustu jiných věcí, třeba o tom, po čem (po jakém jídle) tajně sní... Tedy kromě toho, že ze všeho nejvíc mu chutná ucho jeho kamarádky Tiffany, to by mohl ožužlávat celé hodiny, ovšem jen pokud mu to ona psí slečna dovolí. Většinou se tak děje poté, co Tiff vybílí jeho misku s granulemi, sežere veškeré piškotky, co z nás vymámí, vychlemtá polovinu misky s vodou a oběhne všechny pokoje, jestli náhodou někde nenajde nějakou dobrůtku. První den jsem pátrala po internetu, jaké granule jsou pro něj nejlepší, nejvýživnější, nejprospěšnější a jaké rozhodně nekupovat. Desetikilový pytel za nekřesťanské peníze jsme nakonec prodali sousedce, protože mu nechutnaly. O to víc pošilhával po toastech s máslem a meruňkovým džemem, bílé kávě a vepřové pečeni. Játrová paštika se stala předmětem jeho touhy a mocného slinění, pro umělohmotnou krabičku od mandlové paštiky od Veselé pastýřky byl ochoten vrhnout se do odpadkového koše a riskovat důkladné vytřepání za kůži na krku. 
Ovšem po několika měsících odkoukal vegetariánství od dcery a jeho jídlem nejoblíbenějším - hned po velkých měkkých granulích Chappi - se stala syrová mrkev. Kdykoliv jsem vzala do ruky onu oranžovou zeleninu, pes si blaženě lehal k mým nohám a sledoval mé ruce s hypnotickým zaujetím. „Spadne jí kousek, spadne… no tak, spadni už, paničko, aspoň kousíček ať ti spadne“! Dlužno říct, že navzdory jeho úpěnlivým pohledům mi toho moc nepadalo. Když jsem vyhodila okrájené odřezky mrkve do koše, začal někdy lítostivě kníkat, v horším případě se začal ládovat s hlavou v odpadkovém koši a musel být fyzickou silou vykázán na pelech, kde si nesouhlasně pobrukoval. Další lahůdkou se staly syrové brambory. Jejich slupky ho neskutečně lákaly. Několikrát kvůli nim i převrátil koš s odpadky, jen aby se k té dobrotě nějak dostal. Neumíte si představit jeho šťastný výraz, když se mu povedlo ukrást mi tajně celý brambor přímo z kyblíku ve spíži. Opatrně, jako matka přenáší čerstvě narozená štěnátka, si ho odnesl na pelech a s blaženým výrazem se snažil sežrat brambor dřív, než si toho všimnu... O tom, že jsme zřejmě dostali psa s přímo sebevražednými sklony, svědčí i skutečnost, že je samonakládací. Nedej bože, když mi při loupání česneku upadne kousek na zem. V tu chvíli je u něho a jak mu, pane, chutná. Nepomůže mé varování, že to nesmí, že je to nebezpečné, protože je to stejné jako nakladač k okurkám. Česnek v jakékoliv podobě, ať už pomazánka, polévka nebo v omáčce, ho láká víc než maso. Ještě že si ho neumí sám vzít z lednice, to by mohl riskovat, že bude mít brzy masíčko naložené a provoněné a stane se kořistí hladových bezdomovců, sídlících v brlohu pod mostem. Ovšem, je tu jedna věc, kterou nesežere a nesežere. Zpočátku mu nechutnal meloun a banán, i když někdy svýma psíma očima od dětí vyloudil kousek, tak ho vždy jen ožmoulal, poválel v hubě a zase vyplivl. No, asi se z něho časem stává labužník a meloun ani banán už nevyplivuje. Zato s olivami se před ním nemusíme ubírat do soukromí. Mé oblíbené plněné papričkami nebo mandlemi mu nejedou. Takže, shrnuto na závěr, není kousek jídla, který by našemu zlatíčku nechutnal, až na olivy. No, já jsem se je taky naučila jíst až v pětatřiceti letech. I když, přepočítáno na roky psí, by je ten náš už od loňských narozenin měl mít rád taky… ale nemá. Nebo i u psů přicházejí tyto choutky až v pozdějším věku? Pavla Vodoměrka
|
