Na jaře 2019, cca rok poté, co jsem azyl v Borohrádku pro své koně získala, nastalo jejich druhé stěhování doslova za kopec za naším domem. Asi by bylo na místě, popsat jaké podmínky k chovu koní jsem měla ještě na Plzeňsku. Na rozdíl od skotu nebo zpočátku chovaných prasat, se s koňmi dobře manipuluje, takže bylo logické, že když jsme potřebovali více místa pro zvířata, jejichž chov nás živil, museli poníci místo uvolnit.

Jeden rok shetlandi přezimovali u stohu peluškové slámy, který si okousali do „hřibovité“ podoby a následně se pod ním mohli schovávat před nepřízní počasí, jiný rok jsem získala pro koně azyl u sousedů, protože se nám domů „nevešli“.

Teprve když jsme zredukovali chov skotu, takže stádu krav stačilo užívání jedné ze dvou stodol, získali koně v podstatě luxusní ustájení ve staré stodole. Jako pastvinu jsem směla využívat podmáčený pozemek, který by těžké krávy rozdupaly do bahniště; zatímco lehcí poníci spásli nejen travnaté okraje pozemku, ale při své skromnosti vypásali i skřípinu z centrálního močálu.

Pastvina byla oplocena dvojitým ohradníkem, který se musel podsekávat.

Později jsem si pořídila pozinkované hrádě (původně ovčí), pomocí kterých jsem mohla vytvořit dočasné ohrádky v situacích, kdy jsem potřebovala se stádem manipulovat.

V Borohrádku byly ohromné rovinaté pastviny vedle řeky s břehem zarostlým křovinami, které byly ze dvou stran lemované zástavbou, a s  přístřešky na pastvině. Na hřebení, marodění apod. se koně museli odvést asi 200 metrovým koridorem domů do stáje. 

Výborné bylo, že cesta za koňmi trvala vlakem jen cca 2 hodiny (muselo se 3x přestupovat) a pastviny byly asi 10 minut chůze od nádraží.