Ještě před převozem poníků jsem se byla u Jitky podívat, abychom se domluvily. Ona mi ukazovala dvě klisničky, které si mezitím koupila. Jedné teklo z nosu, nic dramatického – a já si řekla, že na chřipku přece mám své koně proočkované. Neviděla jsem v tom problém. Dodnes nevíme, jestli nemoc přinesla do chovu ta klisna, která měla výtok z nosu, nebo jestli se nakazila od té, co už žádné klinické příznaky neměla, protože později, když onemocnělo celé mé stádo, nešlo už původce nemoci prokázat.

Šlo o „hříběcí“,  nemoc dosti podceňovanou.

Mě to stálo život pěti hříbat a čtyř chovných klisen.

Přišla jsem o spolehlivou, z Holandska dovezenou, poničku Aletku, přišla jsem o kvalitní „angličanky“ Světlušku (Tawna Firefly) a Elišu (Chasend Elizabeth), i o malinkou klisnu Lociku i s jejím prvorozeným hříbětem.

Čtyři hříbata to přežila, desátá klisna potratila a už nikdy hříbě nedonosila (Amber jsem později prodala jako poníka pod sedlo šikovné holčičce). Sametka, nejstarší z mých klisen, jakýsi živý talisman, sice nemoc přestála, ale tím její chovná kariéra skončila, její hříbě jsme nezachránili. Takže suma sumárum z deseti chovných klisen zbyly jen čtyři.

To je řeč čísel, která nic nevypovídá o tom, jak člověk prožívá smrt koní, které má rád. Koní, o jejichž život jsme s ustájovateli a veterinářem bojovali, opakovaně je dle potřeby léčili antibiotiky, umísťovali do závěsu, pokud se nedokázali udržet na nohou, přikrmovali v případě hříbat mlékem, a přesto ta zubatá mnohdy zvítězila.

U Jitky a Jarka jsem trávila celé dny i noci, pravidelně chodila po dvou hodinách napojit hříbátka, než zesílí natolik, aby zvládla sama pít od maminek, otáčet ležící klisny, kontrolovat ty stojící, ale podpírané závěsem. Pijí? Žerou? Vyměšují? Čím jim v boji s nemocí pomoci?