V našem případě nemoc zasáhla koně ve špatné kondici, kdy po přestěhování nestačili mnoho nabrat na sebe a během nemoci znovu mnoho nežrali.

Nemoc se projevuje zánětem mízních uzlin, které často prohnisají přes kůži ven, což je ta lepší alternativa, i když tekoucí hnis není nic pěkného.

Myslím si, že někteří koně uhynuli na celkové vyčerpání, někteří na „otravu krve“.

Popisuji to jen několika slovy, protože na to ani moc vzpomínat nechci. Jsem chovatel a vím, že k chovu patří i nějaké to riziko, ale takovýto „masakr“ nikomu zažít nepřeji.

Těšila jsem se, že ten rok konečně překonám dosavadní maximální počet pět hříbat v ročníku, byla jsem nadšená, jaký prostorný areál nyní poníci mají k dispozici, a o to víc bolelo, že si ho Aletka, Světluška a Locika vlastně vůbec neužily.

Ano, život musel jít dál.

Stalo se, co se stalo, změnit to nikdo nedokáže, nemá smysl uvažovat „co by bylo, kdyby“… 

Přijala jsem dobrovolnou karanténu, aby to pokud možno už od nás žádný cizí kůň nedostal. Nechtěla jsem někomu jinému způsobit to, co se stalo nám. Nejela jsem ten rok se svými koňmi na žádnou výstavu, ač jsem to měla například do Pardubic jen kousek.

Koně jsem totiž nepřestěhovala do Jeseníků, ale do Borohrádku.

I to bylo skvělé. Už jsem za nimi nemusela cestovat víc jak šest hodin, ale jen něco přes dvě hodiny. 

Mohla jsem jezdit častěji a hlavně jezdit za přáteli, kteří se mi o koníky starali.

Na výstavu jsem nejela ani v roce 2019 a myslím si, že už asi po výstavách se svými koňmi jezdit nebudu. Pohárů mám ve vitrínách vlastně až až – ale co jsou vám platné poháry a tituly šampionů, když vám ten úžasný kůň uhyne? Místo vystavování svých koní se teď více věnuji posuzování, a to jak chovatelských výstavních tříd, tak i speciálních výstavních tříd.