Už to vypadá, že každé léto bude naše krajina žíznit. V malém to vidím na své zahrádce a je to drásající. Nejde ovšem jen o letní problém, v létě je to jen víc vidět – jde o trvalý úbytek vody v naší krajině, postupné vysychání, které si lidé snad začínají uvědomovat... i když se zdá, že většina populace (které pořád teče voda z kohoutků) to nevnímá jako moc naléhavý problém.
Trápí to spíš jen menšinu, která má užší vztah k půdě,
rostlinám a přírodě, nebo je přímo závislá na tom, co na polích, loukách,
zahradách a v lesích vyroste. Kupříkladu Daniel Pitek, majitel rozsáhlých
pozemků v Českém Středohoří, kterého sleduju na Facebooku, už píše, že tam u nich
usychají nejen jehličnaté porosty, ale umírají i listnaté lesy na suťových
svazích...
Co dělat. Aspoň se snažím na své
zahrádce udržet oázu života – zatímco, jak koukám přes plot, to někteří sousedé
už vzdali a nechali záhonky pusté a prosychající do hloubky...
Jak si poradit?
Popíšu tu různé způsoby, jak se
snažím sucho řešit, ale všechno to funguje jen částečně a do jisté míry.
Tak především jsem na podzim nechala
nainstalovat dva kubíkové IBC barely, které skutečně nachytaly z dešťů
vrchovatě vody. Na zalévání mi vystačily asi měsíc, což je mnohem lepší než
malé dvěstělitrové barely, které jsem používala do loňska. Nicméně už jsem „na
suchu“ a musím zalévat z vodovodu. Což mě hněte. Jednak proto, že si člověk
uvědomuje svou zranitelnost a závislost na vodovodu, a jednak proto, že studená
tvrdší voda nedělá půdě a rostlinám dobře, a teď nově (jelikož se do hloubky
zabývám půdními živáčky) mi došlo, že zřejmě zabíjí i bakterie, protože v ní
ještě jsou stopy chloru.
Další možností je pěstovat rostliny
na vláhu nenáročné – takové mám v nejslunnější partii zahrádky, jsou to v
zásadě středomořské bylinky a vévodí jim fíkovník. Další plochy, kde nejvíc
pobýváme, jsou vysypané štěpkou. Tyhle typy ploch se zalévat nemusí a mohu je
rok po roce rozšiřovat a ustupovat od pěstování rostlin náročnějších na vláhu.
Zeleninu typu rajčat a salátů můžeme konečně mít ve velkých květináčích, to se
mi zdá dokonce úspornější na zálivku, jelikož vláha se v nich celkem drží,
zatímco ve volné půdě, nekonečně žíznivé, se rychle rozplývá a mizí...
Ale přece jen mám pořád ještě
záhonky s jahodami, libečkem, rebarborou a dalšími trvalkami, a v tom mám
nasázeno pár hodně náročných brukvovitých rostlin jako je vytrvalá brokolice,
Schwarzkohl (černé zelí, semínka jsem si dovezla z výletu do Bamberku), Tree
cabbage (česací dva metry vysoká kapusta z Anglie – to člověk prostě musí
vyzkoušet)... takže každý večer pobíhám s hadicí a konvemi a zhruba půl hodiny
až hodinu napájím záhonky vodou.
Samozřejmě se snažím mulčovat.
Posekaná květnová tráva mi sice moc dlouho nevydržela a sluníčko ji speklo do
nepatrných suchých vlákének neposkytujících půdě mnoho ochrany, ale náš pan
pokryvač odřízl obří větev z naší staré douglasky – jelikož ohrožovala střechu
– a tím pádem jsem získala opravdu hodně chvojí na mulčování, které už je na
záhonech opravdu znát. Další zdroje větviček s listím mám z keřů, které špatně
snášejí sucho, optimisticky vyhnaly nové větve a šlahouny, ale teď vadnou a
hnědnou – takže redukuju jejich listoví, ušmikávám větvičky a zase mulčuju: to
se týká hlavně klokoče (který v přírodě roste ve vlhkých hájích) a
zimovzdorného kiwi. A konečně mám jeden tamaryšek, který pěstuju záměrně na
mulč – každým rokem ho kopicuju.
klokočí
K tomu ještě právě teď přidávám
poslední metodu: místo kapkové závlahy (kterou si v naší džungloidní přírodní
zahrádce moc neumím představit, a taky mi vadí to vhánění vody pod tlakem
rovnou z kohoutku) si postupně pořizuju zavlažovací květináče, ve kterých
zalepím dírku, zakopu je do země, naliju do nich vodu a přikryju miskou... a
pozoruju, jak se z nich voda pomalu vsákává do okolní půdy. Tedy já vím, že
existují speciální nádoby typu olla, jsou krásné a připomínají amfory, ale
nepřijdou mi pro mé účely zrovna praktické – nějak mi vadí, že do nich není
vidět, na zimu by se měly vyndavat a při větším počtu se dost prodraží. Je
fakt, že některé květináče (v závislosti na materiálu) odmítají prosakovat, a
tak experimentuju s tím, že dírku naspodu nezalepím úplně, ale nechám tam
nepatrný otvůrek pro vodu.
Tohle všechno dohromady trochu
pomáhá udržet zahrádku při životě a zároveň nevyplýtvat na zálivku příliš mnoho
pitné vody, ale co je to platné, na porostech je znát „zaražený růst a vývoj“.
Nehledě na trávník, který nechávám zežloutnout, jelikož už vím, že se dokáže
poměrně rychle vzpamatovat.
Samozřejmě to neznamená, že bych se
s klimatickými změnami smířila. Naopak kvůli nim docela panikařím - stačil by
malý posun k ještě tropičtějšímu a víc pouštnímu počasí a úplně všechny snahy o
přizpůsobování by rázem byly k ničemu... není nic těžkého popustit uzdu sci-fi
fantazírování o tom, že to, co kolem sebe teď pozorujeme, je jen úvod k
dystopii, kdy se voda z našich končin vytratí docela, zmizí i z vodovodů,
krajina se změní v polopoušť, kde přežijí jen nejhouževnatější druhy,
nejodolnější k suchu, jejím obyvatelům nezbyde než zvednout kotvy a pokoušet se
migrovat kamkoli, kde voda ještě bude... jenomže peníze a věci ztratí hodnotu a
nastane boj o holý život...
Naopak pro mě začíná být těžké na
podobné vize pořád nemyslet.
Eva
Hauserová
|