|
 Měli jsme postel. Byla krásná, široká, pohodlná. Ale to bylo dávno. Ještě v dobách, kdy jsme si říkali, že dceři toho psa přeci jen koupíme. Vždyť, co se vlastně může stát... Ale poslechněte: Venčící procházky, na které mě krysařík bere s sebou, mají pevně stanovené trasy. Tytam jsou doby ideálů, kdy jsem věřil, že budeme objevovat nová zákoutí, nové cesty, nové možnosti. Na nic takového krysařík není zvědavej. On má své prověřené (pročůrané) trasy, a k čertu s novotami...
Jedna z tras vede kolem
ozdobné brány ukončující teritorium německého vlčáka dosti hlučné povahy. A
řekněme si to otevřeně - toto místo nemá krysařík rád. Procházíme-li kolem,
vždy spěchá. A vlčák? Ten se snaží o jediné - probourat bránu.
Není to tak dávno, kdy jsme
opět procházeli kolem brány a vlčák... nikde. Krysařík byl chvíli zaskočen
neznámou situací. Několik vteřin bránu pozoroval a pak sebral všechnu odvahu malého
psího srdce a vydal se situaci prozkoumat. Šel opatrně, co noha nohu mine.
Pomalu došel až k bráně. Nic se nedělo. Tak tedy standardní postup: očuchat,
cvrknout, očuchat, cvrknout... A pak se to stalo. Vlčák náhle stál těsně za
bránou. Ten okamžik, kdy se k ní dostal, mi nějak unikl. Viděli jste někdy
dřevěného krysaříka? Stojí a čučí. Vlčák se nadechl a jednou štěkl. To
krysaříka oživilo a odpálilo o dva metry zpět.
Poučení č.
1: Klidně buď odvážný, ale měj
kam utéct.
Dnes jsme šli opět kolem
"vlčákova". Brána zela dokořán. Poučený krysařík, kterého jsem měl na
vodítku (jinak by zdrhnul) mě vláčel na druhý chodník. Jdouce za ním, zahlédl
jsem vlčáka... jak se řítí na nás. Teď už vím, že je-li potřeba, umí krysařík s
velmi malým rozběhem skočit na velkou vzdálenost přímo do náruče. Vlčák mezi
tím prosvištěl otevřenou bránou a já se v rychlosti zamyslel nad místem, do
kterého se mi zakousne nejdřív. Stalo se ovšem něco neočekávaného. Vlčák si
náhle uvědomil, že je za bránou, svým celoživotním limitem a omezením a...
celoživotní jistotou.
Skoro na místě se zarazil (na
sněhu je to umělecký kousek), zmateně se ohlédl, pak na nás dvakrát nesměle
štěkl a vrátil se za linii brány. Teprve tam se na nás rozštěkal. Pomalu jsme,
já i v bundě zavrtaný krysařík, odkráčeli pryč.
Poučení č.
2: Ty, co tak odvážně štěkají,
prověří až svět za bránou.
V okamžiku, kdy
jsme schopni určit polohu krysaříka v naší posteli a nemusíme ani rozsvítit, je
rozhodnuto, že ho musíme zase vykoupat. Periodické koupele krysaříka se stávají
v naší rodině zdrojem veselosti všech. S výjimkou mě a krysaříka. Krysaříka je
totiž nejdříve nutné polapit. Z tohoto důvodu se pořádá něco mezi safari a
přivoláváním deště. Na způsobu, jakým se krysařík
dokáže nacpat mezi skříň a zeď, by patrně zkrachovalo hned několik fyzikálních
zákonů. Je-li konečně vytažen, vydává zvuky, kterými slibuje svou nehynoucí
nenávist všem a na věky věků (minimálně však do nejbližší večeře). Podle vztahu
k vodě se psi dělí do tří kategorií:
1. Psi,
kteří vodu milují - vrhají se do ní kdykoliv jí spatří a
není boha ani povětrnostních příšerností, které by jim v tomto skutku
zabránili.
2. Psi,
kteří chovají k vodě odpor - do vody se nevrhají nikdy a
ze zásady, jsou-li nuceni se k ní přiblížit, činí tak s nejvyšší obezřetností,
neboť něčemu tak hloupě mokrému jako voda se nedá věřit.
3. Náš krysařík
- aplikaci vody na své tělo vnímá jako jeden ze zákeřných způsobů, jak se mu
jeho vlastní rodina mstí za nesmyslné maličkosti (jako je např. počůrání
polštáře, sežrání čokolády z konferenčního stolku či pitvu bačkory), které se
mu ani nedají dokázat a které si nepamatuje, neboť je spáchal už před několika
hodinami.
Jsa nesen do koupelny, dívá se
krysařík, jestli se všichni dívají. A když zjistí, že se dívají, nasadí výraz
mučednictví a slovní obrat "psí oči" náhle dostává netušené rozměry.
S nadějí hledí zejména na paničku, doufaje, že ta zakročí.
Jediné, čeho se dočká je
pokrytecké mumlání: "já s tím nesouhlasila, broučku."
Na roli největšího tyrana v
rodině jsem si zvykl. Jedna z mála věcí, na které se v této chvíli s krysaříkem
shodneme, je nedůvěra k psímu šampónu. Smrdí nám oběma. V názoru na to, co je
voňavé, se však zcela rozcházíme. Myslím, že jsem dostatečně tolerantní, ale
například tekutinu, co vytéká na poli z hromady hnoje, za voňavou nepovažuju.
Krysařík, bohužel, ano.
Postaven do sprchového koutu,
zaujme krysařík postoj č. 14 (trpitelský - skloněná hlava a tiché vytí), který
by slabší a nepoučené povahy mohlo přivést k víře, že má vyhráno.
Samotné mytí je potom
srovnatelné s operací mozku v prudkém lijáku; jednou rukou se křečovitě držíme
okraje sprchového koutu, druhou krysaříka, třetí sprchu... ehm... jak jsem již
řekl, není to nic jednoduchého.
Je-li krysařík již
vysprchován, neznamená to, že jsme zvítězili. Přestože jeho mírně obézní tělo
vysušíme tak, že hrozí, že se mu na těle začnou dělat písečné duny, vždy se
najde v srsti dostatek tekutiny, kterou je možné otřepáním se ohodit zeď do
výše půl metru.
Nejlépe v obýváku. To pak lépe
vyniknou kousky bláta, které se nezdařilo vysprchovat.
A tak zatímco na sebe patlám
sprchový gel (namočený už stejně jsem), krysařík pobíhá po gauči a snaží se do
něj vetřít zbytky vody ze své srsti. Poté následuje výhružné štěkání zpoza
polštářů, které se, po nenápadném položení psího šampónu na stolek, přemístí za
gauč a nabyde na intenzitě.
Nejbližší procházku doporučuji
provést až za dvě hodiny. Máte tak zaručeno, že:
1. se krysařík nenachladí
2. zůstane dvě hodiny čistej.
Pokud doufáte ve víc, nepořizujte si krysaříka, ale
perskou kočku.
JÓN KIXX,
Blahé paměti;
kde je mu a jeho
krysaříkovi konec…
|
