Píšu „pokuste“, protože je to nesmírně těžké. Nejspíš jste se samy snažily (v duchu)  svůj problém už několikrát řešit, ale nakonec byl výsledek nulový. Nejhorší na věci je, že si většinou zastíráte vážnost situace, ve které jste. Ubezpečuju vás, že je to určitě  horší, než si myslíte...

     Psala mi žena, která „pro klid v manželství“ obětovala vztah se svou rodinou — přestala se stýkat s  rodiči, sourozenci — protože „jemu se to nelíbilo“. Naopak nakonec souhlasila s tím, co manžel rozhodl - že si do jejich nevelkého domku přistěhuje své rodiče – prý se o ně před tím dlouhá léta nestaral, tak teď jim to chce vynahradit.  Znamenalo to, že se v podstatě podřídila i jim.

      Poté, co navštívila právní poradnu, aby se zeptala na možnosti, které by ji mohly po případném rozvodu čekat, raději rezignovala. Rodičům na rozloučenou prohlásila, že je jí to líto, ale že má s ním tři děti a neumí si představit, že by o ně mohla přijít (manžel jí tím totiž vyhrožoval) a že tedy ať se nezlobí, ale že už se raději nebudou tak často stýkat. Že udělá cokoliv, jen aby měla doma klid, aby se na ni nezlobil… Věřte nevěřte, ale za svobodna, v "pracovním procesu", to byla velmi aktivní, energická a suverénní žena, nadřízená velké skupiny.

     Kam se poděla? Nyní je z ní ustrašená panímáma, čekající na telefon: Přijde s dobrou náladou? Nepřijde pozdě? Přijde vůbec? V kontaktu s manželem je absolutně submisivní – neexistuje snad žádná urážka, která by ji probudila. On nebere ani ohled na děti, takže i ony s ní už jednají podobně jako tatínek.

      Že on vůči ní už svůj vztah zcela změnil, je nabíledni. Kde jsou ty sladké dny namlouvání, kdy jí, „velké podnikatelce“, psal krásné verše, volával a ubezpečoval ji o své lásce? Dnes je víceméně bez přátel, on sleduje i její počítač. V sexu  jí dává najevo, že je jen o něco lepší, než nafukovací Andula…

      A ona drží, snese cokoliv, bojí se, že kdyby se mu jakkoli postavila, jejich manželství skončí. Jednoduše - stockholmský syndrom jak vyšitý...

      Natolik ji už přeměnil;  psychicky i fyzicky (po dětech trochu ztloustla, jídlo se pro ni stalo „uklidňujícím prostředkem“), a věří, že on je ten jeden jediný, který s ní ještě vůbec může být, že bez něj by už byla sama, že žádného muže, žádnou fyzickou lásku"  by už neměla. A ona se "samoty" strašně bojí. Ovšem - copak není už teď v podstatě sama?

      Těch pár kamarádek, které ještě má, jí sice mnohokrát radilo, co má dělat: cvičit, dbát více na sebe, starat se především o děti...  ale vše se odráží od zdi nepochopení… Nyní má jen smutnou tvář, utrápenou a uplakanou, celá jakoby zešedla.

      Na jejím případě vidíte, jak těžká závislost na druhém může být.