Tak si čtu vaše návody, rady.... A přicházím tedy i s tou svou. Je to už hodně dávno, co jsem prožívala (jako každý z nás) zoufale nešťastnou lásku. Bylo to jak hrozná choroba, horší než bolavé zuby, rozbité koleno, migréna a co já vím ještě - všechno dohromady. Hlava mne neposlouchala, jen kdesi v pozadí poslední záchvěv rozumu mi dovoloval jít do práce, ale už ne se na práci soustředit. Místo očí jsem měla dva vodovodní kouhoutky. Puštěné...
Vybrečela jsem se kamarádkám. Nepomáhalo to. Svěřila se mámě - nepomáhalo to. Trvalo to skoro čtyři měsíce, tohle moje systematické hořekování. Už jen při pohledu na mne se muselo všem okolo svírat srdce, vypadala jsem tak, že "boží umučení" bylo proti mě kreslená groteska. Až jsem jednou u jedné z kamarádek natrefila na její starší ségru. Nebo - spíš - mne a mého skuhrání už měla kamarádka plné zuby a přehrála mne na ni? Nevím, ale každopádně, od toho dne se všechno změnilo... To, co mi kamarádčina sestra poradila, jsem později ještě několikrát použila. Ne, není to tak, že by se člověk z minuty na minutu "uzdravil", zmoudřel, ale rozhodně, mě to pomohlo a pomáhalo. Tak poslouchejte, co mi řekla: Danielo, jestli jsi ve stavu, že nemůžeš být bez něj, tak s ním buď, klidně. Ale - stanov si (sama pro sebe) podmínky, které budeš striktně dodržovat. Stýkej se s ním, ale nespi s ním, nemazli se s ním, nelíbej se s ním. Scházejte se jen společně "s jinými".
- konkrétně to bylo tak, že jsme si šli třebas sednout do restaurace. Naši známí a my. Známí o ničem nevěděli, já nic nikomu neříkala, on rovněž, protože stále doufal, že mne ukecá. Ale já jsem vždy z nějakého důvodu odešla dřív než on. Se všemi jsem se bavila, s ním také. Ale nedopustila jsem žádné důvěrnosti, nešla jsem s jen ním pod jednu střechu, natož pod jednu duchnu :-))). Tenkrát sice ještě nebyly mobily (stolní founy už byly, sice to bylo v minulém tisíciletí, ale po stromech už jsme nelezli...), ale každopádně jsem mu řekla, aby mi nevolal, že se ozvu já... - a tím se vyřešila další věc, kterou jsem prožívala stejně, jako vy dnes: neseděla jsem před tou černou mrchou (stolní telefony bývaly černé), nehypnotizovala jsem ji, aby už, už, už! zazvonila... Teď zas čekal ON! A že čekal, to mi věřte... Během této "odmilovávací" doby, si ho dej pod "zvětšovací sklo" - prostě si víc všímej, jak jedná - s tebou, s ostatními; jak mluví, jak se chová v různých situacích. Snaž se co nejvíc se na něj dívat ne okem rozostřeným láskou, ale tak, jak se na něj dívají ostatní; jednoduše - snaž se ho brát a vnímat takového, jaký opravdu je. Znovu si probírej vše, co a jak to bylo: jak se v které situaci zachoval, co pro tebe udělal (třebas i to, co by bylo jemu nepříjemné, ale dělal by to jen a jen kvůli tobě), případně, zda jen bral a nedával (tím nemyslím jen materiální, ale především citové "statky").
- už jen to, že jsem se musela soustředit na to, být "fyzicky nedosažitelná", mi trošku zvedlo moje poničené sebevědomí. A - naopak se u něj víc projevily jeho mužské lovecké pudy :-))). Což mi, proč to nepřiznat, také dělalo dobře. Ale - věděla jsem, že nesmím ustoupit! Za žádnou cenu! - stále jsem ti totiž přehrávala to, co vlastně bylo důvodem a i když se moje srdce tomu bránilo, rozum pomalu nabýval zase své území. Už to nebylo tak zlé, už jsem ho dokázala vidět očima ostatních. A po určitém čase - věřte mi! - přišlo uzdravení... Respektive: dokázala jsem ho vidět takového, jaký opravdu byl. Už jsem si dokázala říct: bylo to hezké, bylo to i smutné, ale už je toho dost. Šmytec... Tehdy jsem si pak vychutnala vítězství nad sebou samou: tahle kapitola pro mne skončila, můžu už jít v pohodě dál... ![](http://obrazky.kudlanka.cz/carka.jpg)
Vím, zklamání vždycky hrozně bolí, člověk se cítí tak moc bezbranný, ponížený. Smůla, není mu už "pár" let, aby se rozběhl a vyplakal v mámině náručí, najednou jsme na všechno sami a máme pocit, že se všechno proti nám spiklo. Ale - právě ta dospělost nám dává sílu, abychom tohle vše překonali. Musíme proto zvládnout být zodpovědní i ve svém žalu - už opravdu nejde sebou praštit na zádíčka, mlátit ručičkama nožičkama a ječet: "Já ho chcíííííííí, mamííí, já ho chcííííí..." Věřte mi, hlavní je se tomu tolik nepodávat. A ještě jedno: ráda bych vám připomněla jedno zajímavé a téměř stoprocentně účinné pravidlo, které vám chci přímo demonstrovat: vezměte si do rukou pravítko a držte ho každou rukou na jednom konci. Pevně. Nyní tou jednou, dejme tomu levou rukou, pohněte kus doleva. Co udělala ta vaše pravá? teď zase pro změnu tou levou rukou zatlačte doprava. Co udělala vaše pravá?
Já vím, vypadá to jako hloupost, ale tady to máte přímo názorně: když jste levou uhnuli, vaše pravá šla mechanicky za ní; když ste levou zatlačili na tu pravou, tak ta zase mechanicky couvla... Jo, přátelé moji, takhle to je i ve vztazích. Když budete pro svého partnera (partnerku) jako stíhačka, bude před vámi utíkat. Naopak, když si vámi nebude jistý, nebudete tou vždy a na všechno připravenou rohožkou, bude se snažit. Však ten exkomunikovaný nevěrník, který dostal právě kopačky, taky najednou je převelice aktivní... Ale - byla by opravdu hloupost se tím nechat zmást, uchlácholit. Ono se říká: "čím hrnec jednou navře, tím už provždy smrdí". Je sice pravda, že v některých případech je dobré dát druhou šanci. Ale - neradila bych to už za svobodna... Proč dopředu tolik slevovat? d@niela
|