„Nemáme před sebou s manželem žádná tajemství. Víme o sobě absolutně všechno, není nic, co bych mu nemohla říct..." „Ten neřád využil všechno, co se o nás dozvěděl, vyhrožuje, že když... tak všechno oznámí, že nás udá..." Ano, jedna věta je za lásky, druhá po jejím konci. Ale proč? Proč o sobě svěřovat detaily i ze života „před"? Případně ze života a osudů své rodiny, svých příbuzných, rodičů?

Dobrý den Danielo, myslím, že snad každá z nás, co je ve stejné situaci, přivítá jakokoliv radu a nápad. Já už totiž sama nevím, jak na to. Nejsem vysokoškolačka, ale už jsem párkrát slyšela, že jsem "příliš chytrá" a to prý chlapi nemají rádi, že se takových žen bojí.

Říká se, že tenhle problém řeší jeden ze tří párů. Ano, téměř 30 procent mužů chodí denně se svou partnerkou do postele, aniž by se spolu milovali.Týká se všech typů lidí bez ohledu na věk či délku vztahu. Samozřejmě, že pro muže je nesmírně těžké přiznat, že už necítí touhu. To už je skoro snadnější přiznat sexuální poruchu.

"Kdybych si mohla vybrat mezi tělesným a slovním týráním, vybrala bych si bití, uvedla jedna z obětí. Po něm zůstanou alespoň viditelné následky, máte důkaz a lidé vás možná politují. Slovní týrání vás může dovést na pokraj šílenství, ale nikdo vám neuvěří, protože rány nejsou vidět. Žijete v permanentní hrůze, kdy klapnou dveře a partner se vrátí domů."

Co všechno vlastně víme o domácím násilí?

Od ledna se díky novému zákonu nemusejí zoufalé a bezradné ženy alespoň pár dní bát svého tyrana. Už jich bylo kolem 250, těch, kteří museli na hodinu odejít. Každý případ posuzují policisté přímo na místě. Když zjistí v bytě domácí násilí, okamžitě agresora odvedou pryč. Vzít si s sebou může jen hygienické potřeby, nejvíc tisíc korun a oblečení na den.

Tohle téma se i mě tak trochu týká. Pro moji manželku byl tím probuzením okamžik, kdy její bývalý manžel vztáhl ruku i na její tříletou dceru. Ta z jeho strany pracně budovaná síť nevydržela, byla přehlušena mateřským instinktem, manželka sebrala všechny síly, které jí ještě zbývaly, navštívila lékaře a podala žádost o rozvod. I tak to pro ni mělo málem tragické důsledky - nehodlal to přejít jen tak.   

Chtěla bych v Kudlance trochu rozebrat jeho různé projevy. Konkrétně stav, kdy ženská (pochopitelně, že to může být i muž) sklouzne až do obhajoby svého trapiče – něco jako Stockholmský syndrom.  Zjistila jsem, že je hodně trpitelek, které - když jim poradíš, dáš  návod, nabídneš i poskytneš pomoc – tak se výsledně postaví na jeho stranu, začnou ho obhajovat – prostě výsledkem všeho je, že špatný je nakonec ten, kdo radí …

Není to ani desatero. Pouhých osm bodů, ale je v nich skryto jisté kouzlo (nejen). Původně jsem tenhle „návod na pohodovou domácnost“ dostala jako vtípek pro zasmání. Ale přestože je to psáno cca před padesáti šedesáti léty, je to velice moudré. Ovšem – neplatí to jen pro ženy a ani kompletně tak, jak to "leží a běží" – berte to jako návod pro ty, kteří jsou doma a čekají na příchod „pracujícího“. Je v tom kus pravdy, životem prověřené...