|
Tohle téma se i mě tak trochu týká. Pro moji manželku byl tím probuzením okamžik, kdy její bývalý manžel vztáhl ruku i na její tříletou dceru. Ta z jeho strany pracně budovaná síť nevydržela, byla přehlušena mateřským instinktem, manželka sebrala všechny síly, které jí ještě zbývaly, navštívila lékaře a podala žádost o rozvod. I tak to pro ni mělo málem tragické důsledky - nehodlal to přejít jen tak.
Ono to celé asi funguje jako smyčka, která se pomalu pomaloučku utahuje... Ze začátku je to bezproblémové, varovné známky odfiltrují růžové brýle, první excesy jsou vyžehleny hromadami slibů, omluv a růží. Potom už je viník jasný, za všechno si může ona sama. Ona dělá všechno špatně, ona ho provokuje svojí vyzývavostí, ona se nechová tak, jak by se správná manželka měla chovat. Tahle masáž trvá tak dlouho, až oběť uvěří, že zdrojem všech problémů je skutečně ona a její nevhodné chování. Je nešťastná, žije uprostřed noční můry, ale je přesvědčena, že si za to může sama. Zoufale hledá radu, ale je zcela mimo realitu, a protože si neuvědomuje zrůdnost jeho chování (bere ho jen jako přirozený důsledek vlastních chyb), chce jen poradit, jak to zařídit, aby žila se svým vyvoleným jako šťastná rodina. Když jí okolí radí, aby to hned ukončila, připadá jí to příliš radikální, je nejistá a přikloní se radši k názoru jediné autority, kterou zná - svého trýznitele. Žije v mlze a nedokáže se na sebe podívat z nadhledu. Z té letargie ji může vytrhnout jen nějaký skutečný šok. Prohlédnout se brání i z jiného důvodu - často se třeba setkávám s názory, že za komunismu nebylo všechno tak úplně špatné, že spousta věcí byla popravdě lepší než dnes, že se dal prožívat šťastný a spokojený život atd. Lidé se tak podvědomě brání myšlence, že by vlastně půl života prožili ve zcela zkurvené době a jen pomáhali budovat lágr pro 15 miliónů lidí. Podobné je to i se soužitím s násilníkem - oběť se zdráhá si přiznat, že ztratila několik let svého života a života svých dětí soužitím se zrůdou, soužitím, které je do konce života všechny negativně poznamená. Bylo by to přiznání osobního selhání, přiznání špatné volby životního partnera. Teorie o skřípajícím vztahu se zdá být mnohem stravitelnější a "normálnější". Zdá se mi, že v roli oběti se častěji ocitají ženy vychované podle tradičních schémat fungování rodiny - muž je pán a hlava rodiny, úkolem ženy je péče o domácnost a jejím cílem je spokojenost ostatních členů rodiny, jíž musí být dosáhnuto i za cenu vlastního sebeobětování. Do duše utlačovatele se při nejlepší vůli vžít nedokážu, ale jeho motivace bude asi podobná jako motivace manažerů a politiků - touha vést, ovládat, mít nad někým absolutní moc a dělat si s ním cokoliv uznám za vhodné. Často asi jde o to, dokazovat si vlastní sílu a kompenzovat nějaký pocit méněcennosti. Mrazí mě v zádech, když si uvědomím, že stačilo málo a moje žena mohla v tom hrozném vězení žít dodnes. Většina případů asi tak šťastně jako ten její nekončí. David pokračování zítra
|
) 
