|
 Vdaná, svobodný. Ne vždy je to podle předpisu, podle toho, jak se „má". Právě proto, že jsme každý jiný. Sama znám jednoho mládence, tedy spíš už muže začínajících středních let, který se věnuje láskování jen a pouze s vdanými. JENŽE - na obou stranách to zatím absolutně vychází. Proč?
Protože ony mají doma manžela, který je - mimo drobný detail zcela báječný. Jen ta záležitost specificky podpeřinová je s ním jaksi nedostatečná... A mají se kvůli tomu rozvádět? Bořit rodinu? Přitom věřím, že to není zas jen a jen sex, co poutá k sobě onoho svobodného přítele s jeho vdanou kamarádkou - jsou to takoví důvěrnější přátelé. (Konkrétně ten můj známý má už několik let vdanou přítelkyni, které zařizuje mj. i hodně věcí, vzdáleně (ne osobně) zná jejího manžela i děti, absolutně respektuje prioritu její rodiny.) Bohužel, opačně to už tak nefunguje - asi to bude tím, že my, ženy, už podvědomě chceme svého milovaného muže vlastnit. A i když si to ta „svobodná milenka" zprvu nepřipustí, nakonec stejně jen doufá, že... V tom je ten problém, přátelé. Protože svobodná milenka neustále věří, že přeci jen „přijde den...". Ovšem, ne že "z dolů půjde plamen a dým", ale do jejích dveří vkročí ten milovaný s rozjásaným oznámením: „Jsem rozvedenej, miluju tě, vezmem se a uděláme si vlastní haldu miminek, má lásko!!!" Protože ty svobodné se chtějí vdát, založit rodinu. Souhlasím s tím, co jste některé - někteří v komentářích napsali: nemělo by to být. A někdo to opravdu nikdy neudělá. Bohužel, mnohé ty svobodné, kterým zrovna nevyšel nějaký ten "správný vztah" a ocitnou se v osidlech ženáče ve říji, uvěří jeho slovům. On totiž málokterý říká, že "to je doma v podstatě děsně fajn, že mu tam nic nechybí, akorát je to už tak trochu obnošená vesta, okoukané, a proč by si tedy nedokázal, že ještě zvládne sbalit mladou kočku"? A nasadí monolog na známé obehrané téma: "Má žena mi nerozumí". Jsou pochopitelně na druhou stranu i velmi velice praktické dívky, které oželí v posteli vysportované mladé tělo, je-li to kompenzováno tučným kontem a případně i vysokým postavením vybraného (někdy i dost obstarožního) ženáče. Věřte, že pro takovou suverénní a pragmaticky uvažující svobodnou mladici není perspektivním partnerem nějaký (ač svobodný) mlaďoch, před kterým se kariéra teprve rozvíjí (a bůhví jestli...). Však to známe z bulvárních plátků, není-liž pravda? Z toho všeho plyne, že 99 % těch čekanek, které věří, že jednou, jednou, snad - to vyjde (vždyť už tak dlouho věřily), si za své trápení může jen samo a je zbytečné je litovat. Rovněž pokud se ženáč rozhodne pro paralelní vztah, měl by si především rozmyslet, že nesmí v žádném případě ubližovat. Nikomu. Tedy ani dotyčné dívce (tzn. okamžitě jí jednoznačně dát najevo, že se nehodlá rozvádět), ani manželce (zamezit provalení nevěry). Bohužel, takhle útlocitný je jen málokterý. Většinou - a to mi nejvíc vadí - se nepere kohoutek o slepičku, ale klidně nechá obě pipiny, aby se neustále rvaly ony o něj... Jen občas utěšuje tu jednu, tu druhou... Což je zcela odsouzeníhodné. A zase - záleží na obou ženách, jak dlouho nechají po sobě šlapat, jak dlouho to vydrží. Neexistuje žádná výmluva: „musím to vydržet, máme děti, nemám peníze... atd." Vždycky je řešení, při kterém se nemusí dávat všanc osobní hrdost. Nehledě na to, že nikdo neobdivuje lidi-rohožky, lidi bez hrdosti... Mj. Nemyslím, že je mezi námi někdo, kdo alespoň očkem nezabrousil do zakázaných končin. Ovšem - záleží jen a jen na tom, kdo jak to v sobě vyřeší. Jednoznačně se mi líbilo jedno přirovnání: "Začít si se ženatým, je pro mě něco jako krást v kostele; asi že mám taky rodinu a umím si představit, co bych sama vážně nerada zažila." Ano, o tom to všechno je, přátelé... d@niela
|
