Zajímavé je, že nekalé choutky, které vám tu teď sebekriticky na sebe prásknu, se všechny vztahují k Vánocům, k mé neřestné touze po všem sladkém a konečně k ne moc (jen tak trochu) opodstatněnému sebelitování. Když si to tak zpětně promítnu - a to vám tu popíšu jen malé tři kousky (zas moc toho prozradit nemůžu, ach jooo, neměli byste mě už vůbec rádi), tak si říkám, co já sem to za ženskou? Ale popravdě - určitě mne mnohé chápete...

Určitě jste už všichni viděli legrační text, co pravidelně kolem začátku prosince koluje na internetu: „Tak, a právě nám začíná období  “Nežerte to”, které bude po prvním lednu vystřídáno obdobím “Vy to ale vůbec nejíte”. Tak u nás doma se toto nikdy neaplikovalo. Během celého roku, co se týče stravování, žijeme, řekla bych, až moc zdravě. Spousty zeleniny, ovoce, málo červeného masa, hlídáme si tuky, cukry, sacharidy. Jenže prosinec je zázračný měsíc, a to je povoleno resp. dovoleno všechno, kalorie se nepočítají, a tak máme svátky opravdu sváteční.

Za pár dní to bude pět let, co se konala v Muzeu umění a historie ve Fribourgu výstava, dokumentující a současně zpochybňující fascinující andělský svět, jeho původ a rozmanité interpretace. Mají andělé opravdu křídla? A odkud pocházejí? Mají pohlaví? Tyto otázka se stále opakují. Jejich feminizace přichází s vlivem řecko-římského světa a alegorie římského vítězství, Nike. Potvrdilo se to v 19. století, kdy anděl někdy zastával místo ošetřovatelky nebo matky.

Čím to, že v životopisech je tak málo života? (Na to následně odpověděl autor, kterého byste měli uhádnout.): "Může za to úřední žánr, který z nás vylisuje všechnu šťávu, ponechá jen pár stručných fakt. Neměl by náš životopis uvádět i naše lásky a nelásky, naše přátele i odpůrce, naše koníčky a náruživosti, touhy a sny, zvyky a zlozvyky, šťastné náhody a trapné omyly? Do pár řádek se to vtěsnat nedá, ale snad se aspoň něco z toho najde v mých knížkách..."

Kdopak by je neměl... Kolínka máme občas bolavá i v dětství. Nikdy jsem nepochopila, jak jsem v mládí mohla mít tak hladká a docela hezká kolena, když jsem je v dětství mívala tak často natlučená, ostrupatěná. A když jsem později už jednala opatrněji, všechno se zahojilo a bylo po odřeninách i bolestech. Jenže postupem let kolena bývají často zatížena hmotností celého těla a toto zatížení se může násobit prudkostí dopadu (např. při běhání, chůzi z kopce, ze schodů).

Teď se zrovna dívám na nové filmové ztvárnění života bratří Farnonů a mladého Jamese Herriota. Je to nesmírně půvabné. Poprvé jsem se s jejich osudy seznámila v knize "To by se veterináři stát nemělo",  kterou napsal už starší, ale stále obdivovaný James. Dokonce si vzpomínám, jak přijel do Čech! Ale teď nevím - nebyli jsme tenkrát ještě Československem? Asi málokdo ví, že se jmenoval  James Alfred Wight (* 3.10.1916, † 23 2.1995), a Herriot byl jeho pseudonym.

Mám ráda knížky. I když mne vždy fascinují všechny úžasné technické novinky, ať se týkají vymožeností kolem televize - s tím například v současnosti zoufale bojuji, s vymoženostmi vybavení kuchyně - napíšu extra - a i když mám, pochopitelně čtečku, knížky jsou něco, čeho se zbavit nedokážu. Někdy začátkem jara jsem u nás na Jižáku objevila knihobudku. Tedy, ono jich tu je plno, ale tahle je kousek od mého bydlení. A tak téměř každý den se u ní stavím, proberu, srovnám, případně něco přidám.  A přiznávám, pár jsem si jich i odnesla.

Když jsem se (během jednoho střeleného nápadu a týdne) rozhodla přestěhovat z relativně komfortního jihoměstského paneláku do nedostavěné vilky kousek za Prahou, kamarádky a kamarádi nad tím kroutili hlavami, div jim neupadly. Jednou jsem totiž podala na Václaváku v redakci Českého slova inzerát "na chlapa". Odpovědělo jich kupodivu dost, doma jsem pak síťovku s obálkami vysypala na podlahu, otevřela si nějaké to čůčo, a začala je přebírat... Jo, z té doby mám dodnes plno fajn kamarádů. Ale k těm ušatcům...

Co s tím, to už dobře víte - může vám to zabrat jen pár minut - někomu tři, jinému deset, ale dost pochybuju, že by se našel někdo,  kdo by naše česká městečka, skrývající se v těchto veleinteligentních větách, nenašel... Taky si říkám, že příště vám sem dám nějaké obrázky,  co mají mezi sebou pár odlišností.  To prý taky funguje.  Mj. trochu odbočím od tématu: zrovna se dívám na "tv krimi" - a musím se chechtat - teď mají zlodějíčci pré - můžou chodit legálně s maskou... Nojo, ale pro úspěch by si zas neměli tolik věřit...

Hned na začátku musím říct, že jsem duchna, čili důchodce; ovaroid, čili volič M. Zemana; koblihář, čili volič A. Babiše; a vopíchanec, čili nositel tří dávek mRNA. Když jsem to tady teď takhle shrnul, skoro se vošklivim sám sobě. Takže, ač jsem ovaroidem, to, co se děje teď v Lánech a v souvislosti s tím i v médiích, to mi už skutečně leze na nerv.

Martin zvolna procital, snad ho probudily nějaké hlasy? Šíleně mu třeštila hlava a cítil nepříjemné mravenčení po celém těle. Nemohl se pohnout. Po chvíli se pokusil otevřít oči, ale stejně viděl jen rozmazané siluety v bílém pokoji. Všechno bylo přikryto šedým závojem mlhy. Chvílemi zase ztrácel vědomí ... Kde to jsem? Jakoby z dáli slyšel dva hlasy, které k sobě velmi naléhavě mluvily.

Ve Švýcarsku žiji již několik let. Za tu dobu jsem si stihla udělat docela dobrý obrázek o fungování na pracovním trhu. S hořkostí jsem si uvědomila, že ač jsem pracovitá, pilná, přizpůsobivá a v rámci možností i pokorná, tak je mi to k ničemu, když kdejaký pologramotný blbec se má lépe než já jen proto, že má švýcarský diplom. Tak jsem si řekla: "Veroniko, není zbytí, musíš se vrátit zpátky do školy."

Kudlanky a Kudlánci, rádi byste si v sychravých dnech uvařili něco rychlého, sytého, zahřívacího a ještě ideálně z jednoho hrnce? Fazolový guláš je ta pravá volba. Stačí pár surovin, které možná už teď máte doma po ruce. Mj. věděli jste, že naši předci jedli luštěniny téměř denně? Masité pokrmy konzumovali spíše výjimečně. Jsou zdrojem rostlinných bílkovin a tak díky nim můžeme omezit každodenní konzumaci masa.

Procházela jsem Kudlankou, dotazy z poradny, a našla jeden, psaný cca před patnácti léty. Myslím, že je to dost stálé téma, protože zrovna před dvěma dny se mi s podobným trápením svěřila v parku jedna pudlíková panička. To, co vyprávěla, se právě odehrává a je téměř totožné s následujícím dotazem. Nemyslím, že bych na své tehdejší odpovědi cokoliv měnila. Tehdy se pak rozvinula docela ostrá debata – tak třeba vás to dnes také zaujme. Zajisté by mne zajímalo, jak to pak dopadlo… Inu, čtěte:

Všichni - zcela jistě - chceme vypadat dobře. Nemyslím tím, že bychom toužili se neustále čančat a šlechtit, ale pochybuju o tom, že být špinavý, smradlavý a zapocený je pro někoho životní plán. Chci vypadat dobře. Nechci vypadat na mých blížících se padesát. Vyloženě však pohrdám lidmi, co musí mít ve všem jen značkové výrobky, shání všemožné a předrahé přípravky, co zaručeně zastaví věk - ale snažím se vypadat dobře, tedy v mezích zdraví – a hlavně - mých - možností.

Za devatero horami, za devatero řekami, na okraji jedné malé krušnohorské vesničky, žije krásné cizokrajné zvířátko, lama. Jak už to bývá, původně to byla rodinka. Máma, táta a lamátko. Po narození jsem si ho i fotografoval a fotky posílal vnučkám. Bylo to velmi krásné a roztomilé zvířátko. Ale stala se tragedie. Ani vyrůst nestačilo. Na stejné louce za potokem se páslo – mimo mnoha ovcí, koz i několik malých muflonků.

Takhle to dopadá, když je ženská na všechno sama, i když třeba "chlapa" doma má. Tak jsem se tedy rozhodla vám svěřit s pár zážitky, kdy jsem nejen tvořila, přetvářela, ale dokonce i opravovala. Jeden takový drobný zážitek: u vchodu do dětského pokoje byla kousek nad zemí zásuvka. Jenže - když jsem k té zdi přirazila jednu z postelí, tak narážela na tu přebytečnou zásuvku, no. Řešení bylo nesmírně jednoduché a rychlé: vzala jsem sekyrku, zásuvku odsekla a "tamto" zasádrovala...