Snižuje krevní tlak, krevní cukr, cholesterol, prospívá jak krevnímu oběhu, tak i zlepšuje činnost srdce. Podporuje také trávení, pomáhá regenerovat játra, žlučník, slinivku, uklidňuje žaludek a trávicí soustavu, čistí a posiluje ledviny, léčí močové cesty, pomáhá chránit před slábnutím a řídnutím kostí. Kdo má na zahradě pampelišky, ví, jak je složité dostat je ven. Třeba z trávníku. Ale pampeliška je rovněž shůry seslaný poklad pro lidské zdraví.

Minulé pondělí mě můj nadřízený vyslal na pracoviště integračního centra, které se nachází v odlehlé oblasti centrálního Švýcarska, abych nabrala nové zkušenosti. Pracovní náplň je velmi zajímavá, různorodá a kreativní. Pomáhám lidem s různými osudy zařadit se zpět do pracovního procesu. Jedná se o uchazeče s invalidním důchodem, žadatelé o azyl nebo jen lidé, kteří při hledání práce nemají štěstí z toho důvodu, že se neumí dobře prodat.

Než jsme se do našeho domu s manželem nastěhovali, bydlela jsem s rodiči v osmiposchoďovém paneláku. úplně v posledním patře. Maminkou jsme byly se sestrou cepovány k tomu, že na balkóně se musíme chovat slušně, abychom neobtěžovaly sousedy pod námi. Např. v létě jsme si nesměly nikdy dát nafukovací bazén na balkón, co kdybychom někomu něco pod námi pocákaly vodou?!

Nevím, jak vy, ale snad odmala jsem do ordinace jakéhokoliv lékaře vstupovala s trochou hrůzy. A velkou úctou. Jo, vždyť měl v rukou můj život! Jenže ne vždy si to ten pán zasloužil, taky jsem párkrát zažila i to, co nebylo zrovna košer. Ale nikdy jsem to nikomu neřekla, a vůbec se nedivím, že mnoho těch, které měly nějaký nepříjemný zážitek "s bílým pláštěm" - nemyslím týkající se nějakého zdravotního problému - že o tom mlčely a nejspíš i navždy mlčet budou...

Můj manžel je introvertní člověk a téměř se se mnou nebaví, má nejraději svůj klid. Doma spolu mluvíme v podstatě jen o provozních záležitostech domácnosti. Neumí mi ani poskytnout psychickou podporu. Např. při občasných stresech v mém zaměstnání, když mu chci o svém problému říct, je jasně vidět, že ho to nezajímá. Jeho jediné rady jsou: "No, když ti to vadí, tak dej výpovědˇ". Na nějaké něžnosti si nepotrpí, a když ho chci políbit nebo se s ním pomazlit, tak ho to obtěžuje. Sex byl letos 2x a nestál za moc.

Žijeme v naprosto šílené zemi. Vždycky, když se konečně začne jakž takž dařit, po všech těch válkách, okupacích a plundrování a lidi začnou dýchat volněji a začnou se mít na co těšit - buch! Zas přijde něco, co člověk nečekal... a zas to začne od začátku. V roce 55 jsem začala chodit do první třídy. Napřed v Ústí nad Labem - na Klíši a pak jsme se přestěhovali do Prahy a já chodila ve Vršovicích do Pavilonů. Když jsem pak po létech viděla film "Obecná škola" a pavilony na Bohdalci, tekly mi slzy.

Nic jsem neslíbil, ale pokusím se o sepsání příběhu, který se odehrál tak v šedesátých letech, tedy spíš na přelomu těch “vydařených” šedesátek. Byl jsem tehdy mladý, nezkušený a taky trošku vykulený učeň, a tehdy mi jeden “zapomnětlivý” referent učňů zasáhl do dalšího života tím, že mi - a hlavně mým rodičům, neoznámil skutečnost, že mnou podaná přihláška k učení se na radiomechanika, nemůže být akceptována. 

Naše krásné moravské Brno je druhé ve spotřebě pervitinu. Evropské monitorovací středisko pro drogy a drogovou závislost totiž analyzovalo odpadní vody ve zhruba 80 městech 25 evropských zemí. Brněnské odpadní vody ve městě obsahují druhé největší množství drogy. Více naměřili jen v Ostravě. Česká města zároveň s pervitinem vévodila žebříčku srovnávající ostatní města Evropy… V případě pervitinu obsadila česká města dokonce prvních pět příček za rok 2021.

Začalo to už za tmy. „PRIJED, RYCHLE – DULEZITE!“ byla jediná zpráva v telegramu, který mi podal pošťák. - Pamatujete ještě vůbec na telegramy? - Inu, byl od mého bratra z Kladna. Sáhnu po telefonu, ale nebral to! Nyní ani později. Sbalím batožinu a pádím na vlak .S přestupem v Neratovicích jsem za dvě hodinky před cílem. O dvě vilky níže bylo nějaké hemžení lidí, ale víc jsem nerozeznal. Nebyl čas něco zkoumat, běžím k bratrovu domu…

Tak, a máme tu další pokračování vyprávění naší Veroniky. Nesmírně se mi líbí, s jakým humorem a smyslem pro ironii a sarkasmus, dovede popisovat ty nejběžnější zážitky. Příznávám, že obdivuji i její smysl pro sebekritiku, kterou však většinou přežene tak bratru o dvě stě procent. Připomíná mi některé fajn herečky, které se nikdy nebály, když měly ve své roli vypadat nehezké, neupravené atd. Protože věděly, že stačí se jen umýt, učesat atd., tu "roli sejmout", a jsou to zas ony, super bezva holky. A to přesně zvládá i VERONIKA!

Kamarád Jirka Levý bydlel v domku kousek od jezu, kde v létě bylo príma koupání, a v zimě mohl pozorovat pana Knapa, který koupání vynechal, jen když táhly ledy. Také měl Jirka Levý pěknou ségru; ale protože jí už bylo sedmnáct a mě teprve čtrnáct, tak mé city neopětovala. Nedaleko byla menší továrna na nábytek, která ještě před pěti lety patřila Jirkovo tátovi. Nyní ale patří nám všem. Pan Levý byl kvůli tomu nabručený, ale šéfoval v továrně dál.

Nedávno jsme měli 21. březen, první jarní den. Vyprahlou zemi zaplavil tající sníh, zmrzlá půda začala odhalovat svá tajemství. Šedivé louky získaly zelenohnědý nádech a ozdobily je první jarní květiny. Ptáci, králíci a také hadi začali vyvádět své mladé a já si vzpomněla na jednu dávnější příhodu, ve které můj kocour Miky sehrál opět jednu z hlavních rolí.

Co říct o ženě po třicítce, která se vydala s jednou plastovou taškou do Švýcarska, aby začala znovu a lépe? Obrázek si můžete udělat sami ve skutečných tragikomických příbězích z mého života - ženské, která procestovala kus světa, než si uvědomila, že je nejšťastnější mezi krávami v Alpách. Ač nic neprobíhá podle mých představ, má nezlomná vůle a optimismus, který už mírně hraničí s diagnózou, mi nedají prostor k tomu, abych se ze všeho zbláznila.

V pátek byl velký den, a já, v očekávání věcí příštích, skoro vůbec nespala. Lukáš, šéf firmy ZREALIZUJEME.CZ, přijel. I se svým kolegou. Přijeli jak řekli, ještě o chvilku dříve. Úderem osmé se můj přítulný obývák změnil na staveniště. A pokud jste někdo viděl ta rychlá videa v tik-toku, tak něco podobného pak následovalo. Měla jsem pocit, že Lukáš byl celou noc napojen na baterky, protože práce mu šla neuvěřitelně od ruky. Přesně, rychle, spolehlivě.

Sedíme úplně sami, jako kůly v plotě, s kozlem a s cikárem na pávlači, koukáme, co se zrovna děje dole na dvorku a trochu vzpomínáme. Když jsem se sem nastěhoval, dával jsem fofrem dohromady svůj 1 plus 1 bez koupelny a záchodu. Teda, abych nekecal, záchod jsem měl. Společnej s dalšíma dvěma partajema na pavlači, především s Pepanem, asi 15 metrů od mýho kvartýru. Ale dal Pepan tomu hajzlu pěkně zabrat. Myslím, že do svý loňský smrti ten kořala např. vůbec netušil, co to je WC štětka.

S kamarádem Jirkou Levým spolu chodíme do osmé třídy. Dnes jsme do školy nešli. Stojíme na zadní straně největšího kostela v Chebu před malým otvorem. Byl podobný těm, jimž se házelo uhlí do sklepa. Propátrali jsme okolí, a byl všude klid. S hekáním jsem vlezl pozpátku do otvoru a spouštěl se zvolna asi dva metry uzounkou spádnicí. Ke konci jsem jízdu přibrzdil a hledal s bušícím srdcem v krku nohama podlahu...

Ano, je to tak, cokoliv vypustíte z klávesnice, už to navždy zaznamenáno zůstane. Je mi to líto, ale uvědomte si prosím, že jako šéfová KUDLANKY mám veškerou zodpovědnost za to, co vy napíšete, bohužel já. Nevím, jestli jsou nějaká speciální vězení pro ježibabky věku přesčárového, ale asi by minimálně byla kudla stopnutá. Což by mne fakt velmi mrzelo. Takže vás všechn prosím, abyste se zamysleli nad všemi písmenky, která pouštíte do světa. Pokud je pouštíte někde, kde je za to zodpovědný někdo jiný... DÍKY MOC.

Válka na Ukrajině trvá již od 23. února a celý svět děsí ruská agrese. Dobrou zprávou je ale obrovská vlna solidarity, která vůči Ukrajině panuje a nejenom lidé, ale i menší i velké firmy se snaží pomáhat, jak mohou. S originálním způsobem pomoci přišla i společnost Citizen Brick, která vyrábí figurky stavebnice LEGO.