Bylo to ráno, jako každé jiné. Ve 4:30 mě vzbudil neodbytný budík a já se v náměsíčnosti odebrala do koupelny. Padající kapky vlažné vody mě probouzely k životu, avšak bezúspěšně. Automaticky jsem si umyla vlasy, namydlila celé tělo a shodila zimní porost. Už ze zvyku jsem si namazala obličej meruňkovým olejem, tělo výživným krémem a nezapomínám ani na málo používané části těla. Po paměti jsem sáhla do přihrádky s intimní hygienou, a bezmyšlenkovitě,

Zase jeden týden za námi... Abyste měli co dělat, mé sličné čtenářky a páni kluci, posílám vám pár super hádanek. No, jen se ukažte... Ale na rozjezd přidávám jeden matematický vtípek: „Kolik je devět plus pět?” ptá se dětí učitelka. Čtrnáct,” odpoví Lojzík. „A pět plus pět?” pokračuje pedagožka. „Deset,” řekne Barunka. „Devět plus devět?” „Osmnáct,” přihlásí se Petr. Tak to jde dál, až přijde řada na Pepíčka. „Jedna plus jedna?” zeptá se toho zlobidla učitelka.

Druhý den v sedle motocyklu mne uvítalo poměrně chladné ráno, takže jsem mohl vyrazit v džínách a bundě. Což je při jízdě na motorce nakonec rozumné. Poprvé jsem také začal používat satelitní navigaci, která je na nepříliš dobře značených venkovských silnicích velice užitečná věc. Měl jsem na svém tabletu staženou mapu celé provincie Chiang Rai, takže stačilo kdykoliv zastavit a během minuty jsem přesně věděl, kde jsem.

Byl konec měsíce ledna... Rozloučil jsem se na obrovském, poloprázdném letišti v Bangkoku se svou Joanne. Musela chudák coby učitelka zpět do Kanady do práce, zatímco já měl ještě dva týdny volna. Ten měsíc, který jsme spolu a s naší mladší dcerou prožili na jihu Thajska, byl dost zajímavý. Komplikovaný tím, že jsme kvůli epidemii covidu museli vyplnit neuvěřitelné množství formulářů a prožít jednu noc v karanténě drahého hotelu.

Před dvěma léty jsme sledovali, jak covid postupně klíčí jak rozhozené obilí po různých státech světa. Jak stačilo jet na fotbal, abyste si zpět – jako nepříjemný dárek – přivezli tu neznámou nemoc. Tak pak košatěla, rozpínala se, mutovala… A dnes, kdy máme za sebou tak ohavnou dvouletou zkušenost, je v našich nemocnicích slovy šest pacientů s tímto virem. No, a teď můžeme sledovat něco dalšího…

Ví někdo, kdo je influencer? Jo, kdo to je, to asi někdo ví. Ale ví někdo, co je to vůbec za zaměstnání? A kde se učí influncerství? Je na to maturita, nebo dokonce titul? Třeba Bc.Inf? Nebo Mgr.Inf? Nebo Dr.Inf? Se přiznám, že doteď jsem nevěděl, jen tak trochu tušil ze souvislostí, co by to tak mohlo bejt. A proč já blbec jsem, místo na esvévéešku a ještě pak dálkově na průmyslovku, nešel raději rovnou na infuencéra?

Říká se, že stáří by měl člověk prožít s lidmi, se kterými vyrůstal. V mém případě je to nesplnitelné. Když jsem ve třiceti sedmi letech zaměnil svou vlast za jinou, měl jsem již za sebou více než 20 míst, kde jsem v Čechách i na Slovensku pobýval - několik měsíců, někdy i déle. Letos na podzim to bude 40 let života v Kanadě a nikdy jsme neuvažovali o návratu.

Četla jsem, že se našim nadřízeným moc nelíbí, když jdou děti do první třídy o rok později - tedy, když například pro dítě narozené v srpnu, požádají rodiče o odklad, a tedy nástup do školy až příští rok. No, protože já sama osobně jsem zažila na vlastní kůži, jak je hloupé odklad nevyužít, tak vám to předkládám k zamyšlení. Jsem narozená 26. října, takže jsem do školy šla v pěti. A aby ta smůla nebyla jen tak malá, tak jsem skoro celou třetí třídu byla v nemocnici.

Jestlipak víte, že kouzelná Pražská zoologická zahrada je v žebříčku nejoblíbenějších zoologických zahrad světa na 5. místě? Pochybuju, že někdo dovede vyjmenovat všech těch 670 druhů zvířat, která tam žijí. Já jsem se zakoukala do želváků. Konkrétně dvou následujících želvích pánů. Dosud jsem se osobně poznala jen s těmi malými, které se placatí po trávníku mojí dcery, ale ono opravdu - není želva jako želva – a dokonce ani tehdy ne, když jsou obě stejného druhu.

Syn přijel se žralokem na patě. Na botě, kterou nosil 1 měsíc. Koupených u Vietnamců. Vím, říká se, že ti Vietnamci mají nekvalitní zboží, ale také vím, že naše jediná místní nevietnamská prodejna obuvi má ve svém sortimentu kromě kožených poctivých, ale velmi drahých bot také ty vietnamské, ovšem za dvojnásobnou cenou. A také vím, že syn neumí boty nazouvat. Zásadně je nerozešněrovává, leze do nich násilně a krabatí opatky, jazyky jsou zmuchlané ve špičce, vnitřní stélka po týdnu chybí atd…

Ahoj lidi, chci se zeptat, jestli někdo nejste na tom podobně jako já. Nebo případně mi napište, co dělám špatně a co bych dělat jinak jinak? Mám hodného manžela, nepodvádí mě, snad i miluje, ale přijde mi, že toho chce po mně hrozně moc. Opravujem starý dům; manžel si dělá skoro všechno sám. Má toho hodně - v práci je od rána do večera a pak jde ještě něco popracovat.

Milá Lenko1 a další, prosím, nevkládejte odkazy na jiné weby. Je z toho pak zbytečný problém... A tím nemyslím to, že např. vložení velkého obrázku, který přesáhne možnosti místa na komentář, okamžitě rozhodí celou kudlu. - Tedy, fakt musím přiznat, že mám Kudlanku docela ráda, a nechci, aby byla taky zavřena. S tou dávkou odkazů a "roztomilých fotek" se to fakt přehnalo. Rozhodně je "kudla už v merku". Takže tak... Jinak srdečně zdravím.

Uprostřed Prahy, na Hlavním nádraží, se "ubytovalo" asi pětset ukrajinských Romů. Přestože část mohla přespat na provizorních lehátkách, která poskytla Správa železnic, dalším byl k dispozici lůžkový vlak, tak mnozí spali na tamějších chodbách na zemi, jen na dekách či spacích pytlích. A protože se tato neúnosná situace už opravdu musela řešit - bylo rozhodnuto postavit (alespoň pro některé) stany v Troji. Budou tam vhodná lůžka, nezbytné hygienické zázemí, sprchy, prostor pro jídelnu atd.

Když Japonci podepsali mírovou smlouvu s USA 2. září 1945, skončila druhá světová válka. Předchozích devět měsíců před japonskou kapitulací bylo podle Muzea druhé světové války jedněmi z nejtragičtějších. Podpis mírové smlouvy urychlily dvě atomové bomby svržené Spojenými státy na japonská města Hirošima a Nagasaki, které zabily desítky tisíc japonských civilistů. ALE...