Evelina Merová, autorka knihy Opožděné vzpomínky, se narodila v roce 1930. Jenže koncem třicátých let dostávaly politické události rychlý spád: první měsíce nacistické okupace znamenaly pro Židy rostoucí diskriminaci, ztrátu majetku, ponižování a nejistotu. Deportace do Terezína a posléze do Osvětimi. "Jedenáct mi bylo v Praze, dvanáct v Terezíně, třináct v Osvětimi, čtrnáct na pochodu smrti," shrnuje své dětství jednou větou.

Léto je zde a mnoho z vás chce začít běhat. Jak ale na to, abyste z běhání měli radost a ne starosti? Mám pro vás základní tipy, které vám pomohou u běhu zůstat a mít příjemné zážitky. Nejprve si povězme o nezbytných položkách. Jediné, co opravdu potřebujete, jsou dobré běžecké tenisky – něco pohodlného na běhání – a pro ženy dobrá sportovní podprsenka. To je vše. Všechno ostatní je omáčka.

Covidová pandemie uškodila všem - a tedy i ženám, pracujícím v oboru poskytování erotického potěšení. Zvláště jim přinesla spoustu negativních dopadů. Mnohé z těch, které pracovaly v nočních klubech, se po jejich nuceném zavření z části přesunuly na privátní scénu či do on-line prostor.

Objevila jsem na internetu zajímavý text. Pokud ho neznáte, je fakt dobrý a k zamyšlení: Jeden americký profesor ekonomie na místní vysoké škole nikdy nenechal propadnout jediného studenta, ale v poslední době nechal propadnout rovnou celou třídu. Tato třída totiž trvala na tom, že Obamův socialistický model funguje, že nikdo by neměl být chudý ani bohatý, všichni by měli být zhruba na stejné úrovni.

Alberto Everardo Julio Cormillot je význačný argentinský lékař, specializující se na výživu a obezitu, známý pedagog, spisovatel, lektor a velký aktivista proti diskriminaci na základě věku. Rada doktora Cormillota proti stáří: "Když mi řeknou, že jsem už na něco starý, tak přímo spěchám, abych to udělal." Je mu 84 let. Před třemi lety se podruhé oženil a v roce 2021, ve věku 83 let, se stal znovu otcem.

V liberální společnosti svoboda slova ve skutečnosti znamená velice omezené pole názorů. Lidé si to ani neuvědomují. Pokud se dostanete mimo toto dovolené území, jste prohlášeni za dezinformátory, blázny, případně vás potrestají. Domnívám se, že to, jaké názory lidé vyjadřují k událostem, záleží jednak na současných zkušenostech a schopnostech vyhodnocovat informace, jednak to začíná už v dětství ve školních lavicích, při vzdělávání a výchově.

Když se Lenka rozhodla pořídit si dítě bez vztahu a starat se o něj v roli samoživitelky, brala jsem to jako vlastní selhání. Kladla jsem si za vinu, že jsem pro ni nedokázala zajistit úplnou rodinu tak dlouho, jak bylo potřeba. Což o to, v Lenčině dětství to bylo dobré, s Martinem jsme se o ni starali, jak nejlépe jsme dovedli a snažili se jí vytvořit ideální rodinné zázemí.

Moje dávná kamarádka a zdatná světoběžnice Jana, se kdysi dávno zabydlela v tehdejším Experimentálu. Bylo to takové zvláštní nájemné bydlení. Byt byl kompletně zařízen, chodily tam uklízet uklízečky a v přízemí byla rozsáhlá restaurace. Jana i se svým malým synkem bydlela v malém 1 plus 1, a za sousedy měla dva vskutku zajímavé chlápky. Oba to byli tehdejší pěvecké celebrity – Walda Matuška a Milan Chladil.

Nevím, jestli to už "začíná také u nás", ale ve Státech tohle téma jede na plné obrátky. A navíc - doktoři jednají podle hesla "kdo chce kam, pomozme mu tam." Nechtěla bych být maminkou dvanáctiletého holčičího poupátka, které jednoho dne ke mně přijde, a místo výletu po nákupech, si přeje mít taky penis, jako má každý správný kluk... Následující text je zcela autentický, je zkopírovaný (část, zcela anonymní) z jedné facebookové skupiny Češek, žijících v Americe. Při čtení celého toho problému, i s následnými reakcemi, jsem byla moc ráda, že moje děti jsou už dlouho dospělé, a že byly zcela spokojené s tím, co jim příroda mezi nožky nadělila... Tak - čtěte:

ZÁLEŽÍ MNOHDY JEN NA NABÍDNUTÉ CENĚ.  Ano, jsou tací, kteří nejsou na prodej v žádném případě, ale ti nejsou v politice, a ani se s politiky nepasou na stejném trávníku. Jak všichni víte, mafián Michal Redl se kvůli údajným duševním problémům už v minulosti zdárně vyhnul odsouzení. „Onemocnění je trvalého rázu, je nevyléčitelně duševně nemocný,” stojí v rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze 13. května letošního roku, na jehož základě mu soud znovu omezil svéprávnost, nyní na dalších pět let.

Praha je plná pověstí. A pokud možno co nejhrůzostrašnějších. Snad každý dům v centru města byl podle legend místem podivuhodných a tajemných příběhů, z nichž naskakuje na zádech husí kůže a smrtelný pot. Dům U Zlaté studny v Karlově ulici, v centru Prahy měl být svědkem dvojnásobné vraždy. V 18. století se domu říkalo také U Zlatého slunce kvůli překrásné výzdobě sochaře Jana Oldřicha Mayera.

Na jaře 2019, cca rok poté, co jsem azyl v Borohrádku pro své koně získala, nastalo jejich druhé stěhování doslova za kopec za naším domem. Asi by bylo na místě, popsat jaké podmínky k chovu koní jsem měla ještě na Plzeňsku. Na rozdíl od skotu nebo zpočátku chovaných prasat, se s koňmi dobře manipuluje, takže bylo logické, že když jsme potřebovali více místa pro zvířata, jejichž chov nás živil, museli poníci místo uvolnit.

Prezident Masaryk prej řekl to první. Prej! Nevím, neslyšel jsem ho, mám to teda jen z druhý ruky. Podle situace po r. 89 do dneška, bych spíš řekl, že naši nejhlasitější bojovníci za demokracii v duchu Masaryka si heslo přečetli jako NEBÁT SE KRÁST. Ale skutečně nevim, ony se často ty historický výroky zkreslujou tak, že už nakonec neví nikdo, co vlastně ten kerej tatíček řek. Ví se ovšem, a to je nesporně doložený, že i za první republiky politická morálka odpovídala spíš tomu druhýmu významu.

„Tak si zavolej hodinovýho manžela, Miluš,“ řekla mi moje kamarádka Květa poté, když jsem si jí postěžovala a vyjmenovala, co všechno mi doma nefunguje a co bych potřebovala opravit. „Ale já nepotřebuju, aby mě někdo vojel a ještě si za to nechal zaplatit,“ vytřeštila jsem na ni oči. „Víš přece, že co mi před léty umřel Pepík a ti další za nic nestáli, už žádnýho chlapa nechci. Já jenom potřebuju, aby mi to doma někdo porychtoval, vždyť Pepa byl poslední, kdo na tom dokázal pořádně máknout.“

Jak víte, rozeznávám z rostlinstva jen vskutku minimum. Trávu, zeleninu, keře, stromy, pak ještě to jedlé a nejedlé. Ale to neznamená, že nemám kytičky ráda. Mám jich doma opravdu neurekom, jak by řekli bratia Slováci. Pravda je, že ne o všech vím, jak se přesně jmenují. Ale - na to tu mám přeci vás... Tak dnes vám sem nabídnu pár fotek nádherných květů, všechny jsem si nafotila venku, takže se nejedná o nic, co se kupuje a pěstuje doma. A je na vás, abyste uhodli, respektive určili, co to je.

Tím, že jsem opustil slavnou jeskyní Tham Luang, jsem na dva dny opustil také hory a ocitl se v typické placaté thajské krajině mezi rýžovými políčky i většími lány kukuřice či cukrové třtiny. Díky satelitní navigaci jsem se mohl držet na malých silničkách a projet spoustou hezkých, čistých vesnic. Co mě zaujalo, byla nová označení okolí škol s výstražnými signály, varovnými nápisy a různobarevnými pruhy na vozovkách. Thajci se o své děti starají dobře...

Ještě před převozem poníků jsem se byla u Jitky podívat, abychom se domluvily. Ona mi ukazovala dvě klisničky, které si mezitím koupila. Jedné teklo z nosu, nic dramatického – a já si řekla, že na chřipku přece mám své koně proočkované. Neviděla jsem v tom problém. Dodnes nevíme, jestli nemoc přinesla do chovu ta klisna, která měla výtok z nosu, nebo jestli se nakazila od té, co už žádné klinické příznaky neměla, protože později, když onemocnělo celé mé stádo, nešlo už původce nemoci prokázat.