Jenom fofrová omluva, taková vejmluva, proč Kudlanka chřadne... Panička totiž - ne, neukousla hlavu žádném Kudlákovi, to by bylo ještě super - ale navštívil ji "chcípavec covid". Jo, takže panička jen polehává, případně se plíží prázdnou ulicí se svým nejvěrnějším soupostelníkem, aby on učinil svým nutným potřebám zadost a ona si čuchla venkovního ovzduší. I když - doteď jsem ještě nepustila topení, byteček mi zcela dostačujícně vyhřejou roury od topení, vedoucí svisle domem, takže výsledných dvaadvacet či třiadvacet celsiovejch zcela postačí. A navíc, vždy při odchodu "do ven" otvírám velké okno a protilehlé dveře na lodžii.

Tudíž stařecký puch nehrozí... Nehrozí nic, podle doktorů už jsem stará i na pana Alzheimera, takže moje zapomínání beru jen jako takovou zajímavou libůstku. Ale, přesto bych psát mohla, jen kdybych bydlela trošku jinde...

Dnešní video poslala „mamča“ – a když jsem se dívala na net, objevila jsem jich ještě plno dalších. Je to krásné, zajímavé a snad i děsivé? Třetina lidí na sociálních sítích se obává umělé inteligence. Považují ji za potenciální hrozbu a bojí se zneužívání technologií. Ačkoliv mnoho zpráv v tradičním médiích například o možném využití umělé inteligence bylo optimisticky laděných, v reakcích na internetu lidé mají i strach z možných důsledků. Jejich strach pramení především z toho, že si nejsou jistí, co mají očekávat, a bojí se toho, kam až může rozvoj umělé inteligence dojít.

Ne, drahouškové, fakt nechci psát o politice, tentokrát fakt ne. Ale vzpomněla jsem si, jak kdysi dávno, coby začínající redaktorka, kdy jsem si vymýšlela nejrůznější témata, nápady na články, jsem si dala za úkol, najít pár zaměstnání, ve kterých jste víceméně pánem svého času, opravdu se nepředřete, a navíc berete svůj „jistý měsíční plat“ – a pokud možno na slušné úrovni. Jo, bylo to hluboko v dějinách, takže ani nevím, jestli se tato zaměstnání (některá) ještě provozují.

Veronika je číslo… Veronika je něžná duše. Veronika je úžasná ženská. Veronika je i dobrodružka. Kdo z vás čte Kudlanku delší dobu, tak si jistě vzpomenete na její zážitky z mnoha úchvatných, obdivuhodných a příjemných, ale někdy i nesmírně divokých a nebezpečných částí světa, kde se všude rozhodla „pobejt“. Ano, Veronika je důkaz, že když si člověk něco přeje, moc přeje, tak to opravdu může dokázat.

Obdivuju ji a závidím jí, pochopitelné v dobrém, že se do toho všeho opravdu pustí! A teď budu držet palce nejen jí, ale i všem, kteří se  dostanou k ní "nebezpečně blízko".

Tak jsem včera zase vařila - respektive už podruhé tenhle měsíc jsem vyráběla sádlíčko. Vyškvařila jsem si ho tři skleničky, a tentokrát jsem rovnou nechala všechno pohromadě, tedy ani jsem nevyndavala škvarky. Pak šup s ním na lodžii, kde za chvíli ztuhlo a poté se přestěhovalo do lednice. Vydržela jsem to jen do snídaně, kdy jsem si namazala hned celé dva krajíce.

Tedy – krajíčky, protože ten nejdelší měl na délku 14 cm, na šířku sedm. Pár kousnutí, a byly ve mně. A byla to opravdu lahoda…

Je toho teď nějak moc na mou palici. Premiér vidí platy českejch lidí ve stejný vejšce jak v Německu, a stačí jen tak málo. Musí bejt zvolenej ještě na další 4 roky. To teď ale nevim, jak přesně ty čtyři roky premiér myslí. Snad, že by se chystal nás opustit a bejt zvolenej Německym kancléřem? Jo, tak by to šlo. Takhle by se mu to vyrovnání platů podařilo zcela jistě. V tom je machr. Jen zase nevim, jestli by Němci o něco takovýho měli zájem.

- Bůh do domu, praví stará moudrost našich předků. Z ní je lépe než z čehokoli jiného vidět, že naši pradědové neměli zkušenosti s pojišťovacími agenty. Kdyby nějaké měli, nemohli by se totiž dopustit takové do očí bijící záměny. Pojišťovák totiž Boha připomíná jen velmi vzdáleně, a to ještě jenom tím, že je všudypřítomný. Pojišťováka poznáte hned, jak otevřete dveře, podle tří znaků: drží v ruce kufřík, usmívá se a čistí si boty na vaší rohožce. A kdybyste ho náhodou neidentifikovali ihned, udělá to za vás větou „Já jsem ten a ten z pojišťovny a můžu dál." Někteří agenti - začátečníci dělají tu chybu, že druhou větu vyslovují jako otázku, z čehož je léta praxe vyléčí.

Nechci v žádném případě brát doktorům jejich nadvládu nad námi pacienty, protože my jejich práci známe pouze od pohledu, nerozumíme jí a vlastně jsme na jejich kumštu mnohdy i životně závislí. Vzhledem k tomu, že se jedná o nás či o naše nejbližší, tak jim věříme téměř absolutně. Ano, v posledních letech se často snažíme jejich výsledky kontrolovat, necháme si i jinde ověřit. Mnoho z nás „googlí“, kontaktujeme nejrůznější lékařské poradny s dotazy, případně jdeme k jinému specialistovi, jestli to je opravdu tak, jak ten „náš doktor“ řekl.  

Což je samozřejmě úžasné.