Zaražené větry jsou velice častý a bolestivý zdravotní problém, nicméně řada lidí nevyhledá lékařskou pomoc, protože se stydí. Tento plyn vzniká hlavně v tlustém střevě (tračníku), a to především činností střevních baktérií, nicméně může se do střev dostat i při jídle a pití, kdy člověk spolyká vzduch (aerofagie) nebo pije sycené nápoje. Každý zdravý člověk si za den „prdne“ zhruba 13 – 21 krát. Mezi příčiny zaražených větrů patří některá onemocnění trávicího traktu (například střevní neprůchodnost nebo nespecifické střevní záněty) ale hlavně konzumace potravin, které způsobují nadměrnou produkci plynu a bolestivé napínání střev.

Po tříleté práci v restauraci u Prahy jsme s ženuškou dostali možnost postarat se o rekreační objekt velkého pražského podniku v Krkonoších. Vrátili jsme se zpět do Pece pod Sněžkou, kde jsme se spolu seznámili. Malý hotel voněl novotou, podnik provedl rozsáhlou rekonstrukci. Alenka obdivovala velký plynový sporák a jiná zařízení, jež jí ulehčí připravit, snídani, oběd a večeři pro padesát rekreantů. K ruce měla čipernou pomocnici Jiřinku.

Nemůžu říct, že bych přežila svou vlastní sebevraždu, myslím, že to, co jsem přežila, bylo daleko horší. Našla jsem, jak se pokouší se zabít moje vlastní dcera. Ale abych začala od začátku. Myslím, že nejsme s manželem nijak zvláštní rodina. Nejsme ani chudí, ani bohatí, i na tu dovolenou jsme jednou ročně jezdili. Nikdy jsme se nijak bouřlivě nehádali, máme klidnou domácnost, prostě obyčejná rodina. Proč si naše dcerka našla ve čtrnácti letech tu partu, nemáme ani jeden z nás ponětí.

Když jsem rok nechodila do práce, protože nemoc, začala jsem ze zoufalství běhat. Nesnáším běhání po nerovným terénu, tak jsem běhala po málo frekventovaný silnici. Měla jsem přesně podle stromů přehled, jak se zlepšuju. Po 14 dnech jsem se dostala v kuse do zatáčky. Po měsíci jsem doběhla do sousední vesnice. Jakmile jsem začala zas chodit do práce a přidala se ke mně Fanča, s běháním byl konec. Nahradily ho couravý procházky s lovením, žraním hoven a zdlouhavým čenicháním čehokoli, kdekoli, pořád. Poďužtyjooo... Jenže - protože Fanča už je měsíc ve stavu nemocných s nožkou, mám i já po procházkách, bo mě nechce pouštět a vždycky pozná, že jdu pryč a bez ní!!! a celou dobu pak doma veje.

Sledovala jsem s docela staženým zadním otvorem a hlavně i srdcem, dnešní dost nepříjemné zprávy. NEJSOU LÉKY. Tedy, abych zas nepřeháněla - nejsou léky na současné chcípavky, nejsou léky jak pro dospělé, tak pro mrňata. A že to prý bude trvat jen krátce.. Jenže, když má někdo doma doruda rozpálené dítě, případně sotva dýchající mámu, tak si zcela jistě neříká - ok, to se vydr, to přejde... Ono to totiž může přejít i velice špatně. Nejhorší na věci je, že ty staré bábiny rady už jsou většinou zapomenuty...

Pikantní bůček patří do té kategorie pochoutkových jídel, kterým pracovně říkám všechno, nebo nic. Buď si je dokážete odepřít, nebo je nedokážete přestat jíst. Ale ochutnat a zříct se dalšího sousta – to je předem vyloučeno. Při pohledu na tento provokativně snadný, neodolatelně jedlý pikantní bůček se v hlavě rodí spousta protichůdných myšlenek. Vkrádají se do hlavy jako loupežníci z filmového Mrazíka: Zhubnout? Nezhubnout? Sežrat? Nesežrat? Nechat bůček na talíři, nebo si ho hřát na těle?

Milena si nechala poslat pro Myšku, po třech měsících poprvé. Rozuměl bych všemu zlýmu, co se mezi námi stalo za posledního půl roku, ale proč si to musí odnášet i ona, nevím. Když tu byla ještě na prázdninách, měli jsme s Milenou domluvu, že za ní přijede zhruba po deseti dnech, s prádlem, a že třeba zajdou i na kafe. Pak to zrušila, takže když přišly chladnější dny, neměla Myška nic na sebe. Problém byl v tom, že nebylo moc z čeho brát - splácel jsem dluhy, který na mně spadly ze dne na den díky Mileně a v takovém množství, že jsem byl něco jako zápornej Onassis.

Skoro všechny psychologické příručky radí budoucím nekuřákům, aby se za každý měsíc nekouření odměnili. Jakožto dvouměsíční a ryze praktická čerstvá nekuřačka jsem se odměnila a zakoupila jsem si nový vysavač. Moje rozhodnutí bylo praktické už jen z toho důvodu, že ten můj starý už dlouho nefungoval, a tak jen tiše postával v koutku a prášilo se na něj. Ovšem přišel jeho čas a musela jsem se s ním rozloučit.

Vracím se tam, kde jsem měla začít… Zatímco první ročník střední školy jsem prožila mezi koňmi, ve druháku jsem až na občasné návštěvy Hájů (podívat se za Toulkou) byla bez koní. Na počátku prázdnin po 2. ročníku studia SZTŠ jsem zkusila jinou možnost, co jsem měla vlastně nejblíž bydlišti a kam jsem chtěla chodit už na základce. Jezdecký oddíl Stará Role. Měla jsem štěstí na načasování, protože o prázdninách mnozí v docházce ke koním polevují a tak jsem získala možnost zařadit se mezi nováčky.

Pevně doufám, že následující "koukání a soustředění se" se obejde bez sebemenších politických úvah, přátelé. (Všimli jste si, že nepíšu blábolů? Že se vyjadřuji velice slušně?)  :- )))  Pozornost, na kterou se dnes zaměříme,  je všímavost k podnětům, které přicházejí do našeho vědomí. Má mnoho vlastností: intenzitu, rozsah, zaměření nebo stálost. Takže dotaz - je ne/pozornost vaše téma? Případně: máte rádi hrátky s vlastní hlavou? Zkuste tohle sedmiminutové „soustředění“, cvičení vaší pozornosti (musí se podtrhávat, takže to asi bude chtít napřed prohnat tiskárnou):

Přiznám se vám k takové jedné "úchylce". Tedy, já jich mám povícero, ale třeba i vy se něčím podobným občas zaobíráte. Možná že jsem se někdy zmínila, že jsem mj. vystudovala FAMU, báječnou školu o tom, jak se dělá film. Dodnes si pamatuju některé z přednášek, které jsem tehdy měla tu čest poslouchat. Kantoři byli vesměs úžasní, dnes se o nich mluví jako význačných tvůrcích. Jednoduše, měla jsem opravdu štěstí. Ale - proč o tom mluvím: znáte úsloví "profesionální deformace"?

Povídání o čtyřnozích chlupatých "lidech", co s námi žijí, jsou překrásná čtení. Kdybych osudy pejsků a jejich lidí, které tak často vyslechnu při mých "courech sepes" dokázala sepsat, nejspíš by to vydalo na knížku. Pejskaři, to je vám absolutně specifická sorta lidí. Nehrozí, že by se některý rozčiloval, když k němu přiběhne a nebo i přiskočí nějaký čoklík s prosbou o něco na zub. Stejně tak málokdo z nich nemá v kapsách ono něco.  Pejskaři jsou lidé milí, vlídní a povídaví. Tedy - každopádně, jedná-li se o jejich kámoše. Protože ten je přeci "nej".  Dnes si přečtěte vyprávění o dvou fenečkách MILENY.

Jednou takhle byli dva, jeden úplný blb a druhý génius. Ten blb takhle jednou přijde a povídá: „Sakra, jak to, že jsi tak chytrý? Vyrostl jsi ve stejném pitomém malém městě jako já.” Chytrák chvilku přemýšlel a pak povídá: „No, užívám pilulky geniality.” „Jé, a kde se to dá sehnat? Určitě bych je mohl taky užívat.” „No, za dvacku kus ti jich můžu pár prodat.” Tak blb vytáhl stovku a vzal si pět šedivých pilulek.

Nikdy by mě nenapadlo, že bolest zubů může být fajn. Probudil jsem se ráno s nateklým obličejem a po dlouhé době moje myšlenky po ránu nepatřily Mileně. Plným právem, když jsem se viděl v zrcadle, málem jsem se pozdravil. Tohle žádný prášky nerozchoděj, tohle chce zubaře. Jenže kde vzít zubaře ve městě, kde člověk ještě ani netrefí do bankomatu... ach jo. Jenže - vzpomněl jsem si, že právě tady jsme měli jednoho z klientů, pár let si už od nás pravidelně objednával aktualizace…

No, není to zrovna vzájemná láska nebeská, ale poslední dobou se mi po něm často zasteskne, hlavně, nemám-li ho poblíž. Je to navíc závislost jednostranná, protože nejlepší situace je, když je mi absolutně a doslovně "u ...", tedy on u tý mý. Ten domác mi doposud věrně slouží; rozhodně nedělá to, co občas prováděl jeho předchůdce, který mi mé dary vrátil párkrát zpět, někdy i s haldou fuj vody vůkol. Však toho jsem striktně poslala ke všem čertům, tedy do sběrného dvora, kam se podobní nezvedenci odvážejí.

Každý z vás, kdo pracuje ve službách, mi dá za pravdu, že práce se zákazníky je psychicky velmi náročná. Plnit neuvěřitelná, či nerealizovatelná přání zákazníků je našim denním chlebem a úsměvné příhody na toto téma jsou nevyčerpatelné. Zvláštní kategorii pak činí zákazníci z gastronomie a pohostinství. Tento druh je natolik nápaditý a vynalézavý, že není divu, že většina zaměstnanců z gastronomie končí v protialkoholní léčebně.

V jednom kuse se mluví o případné akutní energetické krizi. Co všechno by se vypnulo, zrušilo, případně rovnou zakázalo používat. Dnes jsem četla článek, jak přesně to mají naplánováno ve Švýcarsku. Švýcarsko se obává těžké zimy, protože je závislé na dovozu elektřiny z ciziny. Země sice vyrábí a vyváží hodně elektřiny ze svých vodních elektráren, ale to pouze během teplých a vlhkých měsíců.