Je to už hodně moc let, co jsme psali/y své vzpomínky na jednostejné téma - to, které jsem vybrala, se týkalo právě hrníčků. Však jen se doma podívejte - je málo domácností (neberu v potaz ty, kde nejsou ženské), které by neměly v kredenci plno nejrůznějších hrnků a hrnečků. Protože je to mj. i věc, kterou se tak nejjednodušeji ženské obdarovávají... Tenhle následující článek napsala před cca 15 léty, Alenka z Yukonu. Už bohužel není mezi námi, ale určitě jsou v paměti mnohých její zdejší zážitky, úžasné cestopisy... Myslím, že se mi zadaří, a pak vám (doufám, že v nejbližší době) o ní přinesu mnoho zajímavého. Ale - teď už si přečtěte, co na to téma nám tehdy poslala Alenka:

Tenhle příběh napsal Pepa Kouba do komentářů a protože je moc hezký, nemohla jsem ho tam nechat, a šup s ním na titulní stranu. Ostatně ony byly o tom tancování skoro všechny krásné... Ale - tak čtěte... Já a moji dva kamarádi studenti, věk všech 19 let, jsme jednu sobotu Prahu nechali Prahou, a vlakem dojeli do Černošic, o kterých kamarád Petr N. tvrdil, že je tam tancovačka a přebuchtíno. Opak byl pravdou. Netrvalo dlouho, abychom zjistili příčinu. Nedaleko byl internát plný chlapců. Do sálu jsme ale přišli včas, usedli na strategické místo s dokonalým přehledem. I mezi muži existuje měřítko, na kolik jako „lovec žen“ má. Když vedle mě bude sedět Delon, žádná mě neuvidí.

Už mi to přijde trapný. Televize i rádio, od rána do večera, všude plno bombastických úspěchů českýho předsednictví. Už jen ty výrazy "české předsednictví udělalo, zařídilo, dojednalo..." mi vyvolávaj osýpky svou jazykovou nečeskostí. To jako, že to „předsednictví" je nějaká živá bytost, pro jistotu pohlaví neučitýho, nebo to má jako bejt nějaká osoba nebo skupina nebo národ, co něco zařizuje? Nebo co jako? Sorry jako, doteď jsem předsednictví (předsedování) čemukoli bral jako něčí činnost, ne jako podmět. Chce se mi říct, češtino, braň se! Ale nevěřím, že se podobnejm zhovadilostem ubrání.

Mysl člověka je plná překvapení jako hlubiny oceánu. Vědci neustále studují mozek a dozvídají se stále více o nových vzorcích chování. A počet překvapení roste! Věděli jste například, že čím je člověk chytřejší, tím méně má přátel? Kdysi dávno, když se naši vzdálení předkové zabývali lovem a sběrem, bylo přátelství zásadní pro přežití kmene, protože bylo snazší ulovit mamuta společně. Lidé se stále přátelí, ale už dávno ne kvůli jeho výhodám. (Tedy, teď si uvědomuju, že například vlivní lidé a případně "celebrity" mají kolem sebe hodně „přátel“.)

Takhle nějak pobídne taneční mistr dvě proti sobě stojící řady - na jedné mládenci, na druhé dívky. Vzpomínám na to dnes s úsměvem, ale tenkrát jsem byla ztuhlá strachy, jak to dopadne, jestli se nebudu nějak trapně klátit (šlapala jsem zelí), jestli vůbec pro mne nějaký ten kluk přijde (někdy to byl děs-běs), jestli mi moc nepošlape nohy (vždycky pošlapal) a hlavně: co mi pak všechno cestou domů a doma vyčte máma, která spolu s ostatními maminkami seděla na židli kolem sálu.

Přišel za mnou syn a jeho dvě chlupaté čtyřnohé kámošky. Zahrnula jsem ho hned kvantem dotazů ohledně toho, o čem jsem tu v poslední době psala - a on mi vyvrátil některé mé "bludy". Takže jsem byla nucena uznat, že války byly, jsou a budou, že když se objeví nějaký šílenec (a najdou se lidé, kteří ho budou poslouchat), tak holt nic jiného, než hodně mrtvol, nebude. Jednání stylem:  chci tvoje území, tak davaj - když nedáš, vezmu si ho násilím, že tohle jednání nelze tolerovat. Když nám někdo bere, co není jeho, je nutné se bránit... Ano, tak uznávám, že jinak to řešit nejde. Proto nezbývá než věřit, že Ukrajinci situaci zvládnou, a Rusové pochopí, že musí ustoupit.

Adjektivum „humanitární“ v souvislosti s bombovými nálety připisoval Václavu Havlovi text italského listu La Repubblica. Ten se proti tomu ostře vymezil: „Obskurní pojem ‚humanitární bombardování‘ jsem samozřejmě nejen nevymyslel, ale nikdy ani nepoužil a použít nemohl, neboť mám – troufám si tvrdit – vkus.“ Ale asi tohle spojení některým lidem uvízlo v hlavách, protože se občas objeví názory, že může existovat něco tak neuvěřitelného, jako je „humanitární vedení války“. V mezinárodní politice se jedná výhradně o extrémní nástroj prosazení cílů vojenskými prostředky a silou. NESKUTEČNĚ KRUTOU.

Historie ohňostrojů je spojena s historií černého prachu. První zmínka je datována na přelom našeho letopočtu, kdy se v Číně používala k lékařským účelům směs ledku a síry, tedy základních substancí střelného prachu. Přesné datum vynálezu černého prachu ani ohňostroje se již patrně nezjistí, nicméně od té doby jakákoli událost – např. narození, smrt, svatba, korunovace, oslava Nového roku atd. - se staly podnětem pro "pyrotechniky".

Tak tady zase máme Silvestra a Novej rok. Většinou bude méně chlebíčků, o to víc lacinějšího alkoholu a tím i o to víc vožralejch a bolavejch palicí. Skoro všude veselí na povel, spousta upřímnejch přání, teda od někoho upřímnejch upřímnejch, od jinejch neupřímnejch upřímnejch, jak už to tak je na světě zařízený. Co ale bude určitě, budou ohňostroje, rachejtle, dělbuchy. I to už je tak na světě zařízený.

Psát v noci by se nemělo. Noc je prolhaná... ale krásná. Ne vždy, vybavují se mi noci, kdy člověk žebral o spánek a ten se nechtěl dostavit. Bylo jich moc, ale to už je dávno pryč. V poslední době padám do postele únavou, ale aspoň něco se už ukazuje na konci tunelu, a pevně věřím, že to není pouze přijíždějící vlak. Přemýšlím o Pavlíně a zakazuju si myslet na to, že by mohla být něco víc, než jen manželka klienta. Třeba je to jen reflexe, třeba je to jen náhrada.. a třeba je to světýlko. A nebo taky jen pomsta jinému chlapovi? Hořká pomsta... Nevím.

Jsou dva typy lidí. Jedni, kteří ráno vstávají plni energie, mají dobrou náladu, bez problémů jdou běhat, cvičit nebo chystají snídani, se nazývají skřivani. Druzí, ti, co mají ráno problém doplazit se i ke kávovaru, jsou sovy. Ano, sovy tuhle část dne upřímně nesnášejí a nejradši by ji úplně zrušily. Naopak odpoledne a večer ožívají, začínají být velmi produktivní a vydrží se koncentrovat až dlouho do noci. V tu dobu ovšem skřivani už dávno tvrdě spí.

Jde o dost tvrdý film, plný nenávisti. Děj se odehrává kousek od Johannesburgu, v Jihoafrické republice. Pochopitelně, že v něm jde především o neustálý boj mezi černými a bílými.  Je to zlý thriller, a i když základní problém – vražda – je úplně stejný,  jako kdekoliv na světě, tak po jeho shlédnutí vám bude zima, i kdybyste (náhodou) měli doma přetopeno. A ani to nezachrání ta nádherná hudba, která se celým filmem nese. 

Na Vánoce roku 1844, nespokojen s nabídkou dětských knížek na trhu, napsal a nakreslil německý lékař Heinrich Hoffmann pro svého tříletého syna několik veršovaných drasticky výchovných příběhů a sám k nim nakreslil barevné obrázky, které byly nedílnou součástí díla. Přátelé jej přesvědčili, aby knížku vydal, ale až při třetím vydání získala - podle neupravené, střapaté postavy kluka z prvního příběhu - název „Struwwelpeter“.

Nevím jak je tam, co jste vy, ale tady fakt odporně leje. To není deštíček, tady teče voda zhůry. Já sedím na rozbitém kanapi, tedy kanapi relativně novém (rok starém), které jsem si po dlouhém váhání koupila a které hned po několika dnech nevydrželo váhu jednoho člověka. Podotýkám, že to nebyl žádný tlusťoch. Přišel záruční opravář a já viděla. Viděla jsem, jak je ten "huj" gauč uvnitř velice "fuj". Ta úzká dřívka, která tvoří kostru, nejspíš ještě před pár dny rostla a tak, i když to tedy semotamo nějak sešrouboval, snažím se na něj snášet jako obláček. Což při mých rozměrech přeci jen nejde. Takže kanape poté znovu povolilo a já ho od té doby jen podkládám. Sedím, a poslouchám cvakání deště do oken, dívám se na televizi a oddávám se nicnedělání.  (psáno v pátek večer)

Tak zas něco cestovního, krutě cestovního. (Našla jsem v dávnověku Kudlanky vyprávění o jednom cestovatelském zážitku... Chybělo tam jediné: Nutnost posoudit, zda je plánovaná cesta pro cestovatele z hlediska jeho stavu (fyzického i psychického) vůbec vhodná. Základem má být podrobná konzultace a informace cestovatele o případných rizicích, a návod, jak může „tomu něčemu“ čelit úpravou svého chování a aktivit.)  TAKŽE - ČTĚTE: Už si nepamatuju skoro nic z Hýty a Batula, je to strašně dávno, co jsem to četl, vracet se k tomu nebudu, ale s hlubokou úctou se skláním před autorem i překladatelem. Už jen to překladatelovo "Hýta a Batul" (což v mluvě drobečků znamená Vojta a Bratr) bylo, aspoň podle mě, zcela geniální.

Možná, že jsem vám tímto trošku pozměněným citátem připomněla jednoho kdysi známého pána, ale o něm dnes zrovna řeč nebude... Otravu jídlem si alespoň jednou za život protrpí téměř každý. Bakterie obsahují všechny potraviny, a pokud je neskladujete ve správných podmínkách – tedy čerstvé v chladu a horké skutečně horké –, mohou se rychle množit a způsobit otravu. Co je horší (když to přijde), tak většina z nás ani nechce vědět, co ho vlastně skolilo. Mírné symptomy, jako je nevolnost, průjem a křeče, obvykle přecházíme mávnutím ruky s tím, že "zase řádí nějaká ta střevní chřipka".

Opatrně našlapující pěšáci – a to nejen senioři plus matky s malými dětmi, auta jedoucí krokem - tak to po ránu vypadalo ve většině měst a obcí. Předpovědi meteorologů se vyplnily. Roztátý sníh přes noc namrzl a na cestách a chodnících se vytvořila ledovka. Lidé to zvládali jen s obtížemi, mnozí dost nevybíravě nadávali, že se chodníky neupravují. Některé úseky, například na severozápadě Čech či v okolí Prahy, byly zcela nesjízdné, na další místa se nedostaly linky MHD.

Včera, 21. prosince, prezident Volodymyr Zelenskyj přistál v americkém vojenském letadle na letecké základně Andrews ve Spojených státech amerických. Po začátku ruské invaze by takový závěr roku čekal jen málokdo. Když mu v únoru Američané nabízeli bezpečný odvoz, odpověděl legendární větou: „Potřebuji munici, ne odvoz.“ Kdyby tehdy zvolil odvoz, mohl teď žít v klidu někde v ústraní. Mohl ušetřit desetitisíce životů. Ale Ukrajina by dopadla jako Československo po srpnu 1968.

Vypadá to jako hloupá otázka - ale cožpak se nikomu z vás nestalo, že by ho po delším vyzkoušení doma, případně po nějaké té i sebekratší procházce nové boty netlačily? A to tak, aby nakonec  - v tom lepším případě - byly vráceny, případně vyměněny, nebo byly odloženy "na později", tedy stejně tak, jako když si koupíme něco, co je nám malé, a pak pár let pevně doufáme, že do toho zhubnem ... Mimo jiné, rovnou se vám přiznám, že přesně to samé se stalo právě mně... A tak tady je poučení - nejen pro mne, ale i pro případné zájemce.