Člověk si prý zvykne i na šibenici. Babička i máma mi potvrdily, že i v těch nejhorších válečných časech se lidé "taknějak" přizpůsobili a dokonce uměli prožívat krásné chvíle, svá drobná potěšení, i lásku. Na to občas vzpomínám při čtení všech soudobých novin. Ta divná situace, kdy do Evropy proudí nové a nové davy lidí z druhého konce světa, mi připomíná pohled na vodopád. Jako voda se valí - "odtamtud sem" a my jen stojíme a v úžasu to sledujeme.

Nemá ode mne jméno. Když do něj vstupuju, nepřezouvám se, nemá háčkovaný přehoz na volantě a dokonce mu nedávám ani pravidelnou hygienu, ale mám ho ráda. Je totiž velmi užitečné, zejména proto, že mě (třebas i pomalu) doveze tam, kam bych mohla jít (třeba i rychle).

Borneo – rok 2001 a 2002. Borneo byl velkým zklamáním. Vyrostl z něj drobný útlý hřebeček, malinko přes rozhraní minísků a standardních shetlandů – KVH 89 cm.  Ryzák se světlou hřívou dával naděje k odchovu hříbat menších, než on sám – což se odchovem hřebečka Bon Ami potvrdilo. Ale – byl vzteklý a zlý.

Velikonoce za rohem, všechny pečlivé hospodyňky zdobí domácnost rozkvetlými nebo zelenými proutky (což tedy letos nejsou moc poslové jara, když zuřivě raší už od ledna) a rychle chystají něco na zub. Pokud jde o sladké pečení, klasikou jsou beránci a zajíci z třeného těsta s rozinkami, sladké kynuté mazance, jidáše, případně zaplétané věnce...

Že ne? Ale ano, a dala bych pomalu krk na to, že všichni... Že tohle byste neudělali? Tak já vás o tom přesvědčím - tedy: ne konkrétně já, ale spotřebitelský časopis dTest.  Nechali otestovat vanilkové a vanilinové cukry, aby zjistili, jakou mají kvalitu co do obsahu aromatických látek.

Bylo mi trošku přes třicet, byla jsem ošklivá, tlustá a cítila jsem se na umření. Každé ráno cestou do práce jsem byla připravena vrhnout se pod první rozjetý vlak. Jediným problémem na této skutečnosti bylo jen to, že v širokém okolí se nenašly jediné vlakové koleje.

Martin zvolna procitl, snad ho probudily nějaké hlasy. Šíleně ho bolela hlava a cítil nepříjemné mravenčení po celém těle. pokusil se otevřít oči, ale viděl jen rozmazané siluety v bílém pokoji. Všechno bylo přikryto šedým závojem mlhy. Kde to jsem? Dva hlasy k sobě velmi naléhavě mluvily.

Když jsem někde na netu nedávno (sledujete moji sklerózu?) viděla tenhle obrázek, vzpomněla jsem si na boje s mou prvorozenou. Tu uspat, znamenalo "umlátit" ji v kočáře. Pěkně přes ty nejhorší rigoly, větve, atd. Doma jsem to nakonec vyřešila tak, že jsem pod koberec dala knížky a drncala kočárem přes ně... Až mi jedna známá mojí maminky poradila, abych to malé řvoucí tornádo pořádně zavinula...

Toho jste si už, milí čtenáři, všimli, jakým způsobem dáváme jména zvířatům? Často podle situace, ve které jsme mazlíčka získali, nebo podle dárce, podle vzhledu či povahy zvířete, podle toho, jestli jste na něj právě šlápli, nebo se posadili do toho, co udělal na židli, někdy i podle podobnosti s našimi známými.

Vyrůstala jsem v Praze na Letné, a moje maminka se mnou už od mala chodívala na procházky do tamějších sadů. Vzpomínám si na vážné pány hlídače, kteří důstojně chodili parkem a dohlíželi, aby návštěvníci nepošlapali trávníky, netrhali vzácné kytičky z arboreta – aby se všichni chovali slušně.Taky si pamatuju na na partu, která u nás později – to už mi bylo víc - zametala ulice.

Milá Danielo, ani nepíšu o radu, spíš se chci z toho všeho, co mne potkalo, nějak vypsat.  Byla to velká láska. Alespoň prvních pár let určitě. Já jsem se kvůli němu rozvedla a on odstěhoval od manželky. Chodili jsme spolu šest let - a on mi dnes poslal jen mail, že to končí a "přeje mi hodně štěstí do budoucna"...

Jednoho dne se Bůh zeptal sv. Františka: Františku, ty víš všechno o zahradách a přírodě, co se to děje tam dole? Co se to stalo pampeliškám, fialkám, sedmikráskám a těm dalším rostlinkám, které jsem před věky vysázel? Měl jsem perfektní bezúdržbový zahradní plán.

Z Rampuru jsme po delším čekání vyrazili v přeplněném autobuse s tím, že si asi nesedneme. Autobus ovšem téměř okamžitě zastavil na autobusovém nádraží, o jehož existenci jsme neměli tušení a stál tam téměř dvě hodiny. Výhodou bylo, že se téměř všichni cestující vyměnili a my jsme se posadili. Přišla na mě řada, abych seděl u okna a já si brzy přál, aby tomu tak nebylo.

Nebo Lügen Reich? Nebo Empire of Lies? Toť otázka, milý Watsone. Co se to vlastně děje s tou naší Evropskou unií? Mohou za to ti „Untermenschen aus Ost und Süd“ a jejich vůdci, kteří ničí z pohledu zakládajících státu Unie tu „starou dobrou Unií“? Co se to stalo, že si všichni, od Merkelové přes Schulze a Junckera až po „euroHalíka“ u nás, stěžují?

Já snad neznám chlapa, co by neměl rád guláš. Znám plno chlapů, co ho umí vařit. Znám jich ale i plno, co ho uvařit neumí. Guláš, jak známo, patří, takříkajíc k „rodinnému stříbru" a tak se recepty na něj dědí z generace na generaci. Zdědil jsem ho po babičce a dělám ho docela jednoduše - žádné extrabuřty... Uznávám obecně známý fakt, že nejlepší je ten z hovězí kližky.

Zrovínka jsem si říkala, že by to chtělo zas nějakou hádanku. A ejhle - wendulka mi zrovna jednu poslala... Myslím, že sice v historii kudlanky už někdy něco podobného bylo, ale pokud by se jednalo o moje schopnosti matematické, tak musím sebekriticky přiznat, že zvládnu tak do pěti a ostatní už věřím. Tedy, věřím, že kdokoliv cokoliv spočítá, jen já ne.... Ale teď už tedy ta hádanka: