Milá Kudlanko a ostatní, potřebuju poradit. Nějak mi všechno utíká mezi prsty... Mám partnera, jsme spolu už pět let, ale vztah s ním považuji za neperspektivní. Snažím se sama sebe přesvědčit, že život singl, jen s občasným životem ve dvou, je vlastně fajn. Někdy opravdu je, ale většinou není.

Tenhle tvor se určitě narodil normální. Klidnej, vyrovnanej, spokojenej. To se všechno ale změnilo jeho soužitím se mnou. Takže v současnosti je můj čtyřnohý junior netýkavka, uraženec, žárlivá chudinka a typický mamánek. Na jeho obranu však musím dodat, že tyto projevy jsou malé, menší než přiměřené jeho velikosti.

Hezká tři slovíčka, označující ne zrovna hezky naladěné lidi. Tak jsem včera ani nedělala kudlu, protože už toho mám opravdu dost. A tímto vyhlašuju stopstav všem vulgárním  výrazům.  Protože věřím a nevzdávám svůj názor, že úplně všechno jde vyjádřit slušnou formou.

Někdy na počátku devadesátých let minulého století jsem dělal pomocníka likvidátora Restaurací a jídelen Česká Lípa se sídlem v Doksech. Lidi, na pár tehdejších dražeb fakt nezapomenu; v Jestřebí například prohlásil hospodskej, že na to, aby hospodu koupil, nemá; tak se mu na ten penízek složila celá vesnice. Jinak, jestli si někdo dneska myslí, že hospodští na privatizaci nějak zbohatli, tak ať na to zapomene.

Nosíte náušnice? Máte propíchnuté uši? A neptám se jen žen… Podle statistik má uši propíchnuty 83 % naší populace. Lídě si propichují uši už tisíciletí - již ve starém Egyptě se jak ženy, tak muži zdobili náušnicemi, například Kleopatra měla v každém uchu dvě náušnice a stejně tak i později Shakespeare.

Milá Kudlanko, nemám žádný velký životní problém, ale přesto potřebuju poradit, jak se mám správně zachovat. Jak neurazit, být slušná a zachovat si přitom hrdost. Oč tedy jde: s manželem a ještě s dalšími třemi páry jsme nedávno jeli dohromady na prodloužený víkend do Holandska.

Jsem vesměs introvertní bytost s nesmělým úsměvem, která si, když ji někdo náhodou osloví, vylije leknutím víno do výstřihu a při pokusu odpovědět se udusí jednohubkou. Vůbec nejsem ten typ, co si hledá kamarády snadno. Nedokážu vejít do neznámé společnosti, být přirozená, vtipná a okouzlující a získat si v mžiku srdce všech přítomných tak, aby mě pozvali na dalších osm párty.

Dobrý den, na internetové seznamce jsem potkala zajímavého muže, dopisovali jsme si a pak se setkali na drink. Myslím, že sympatie jsou vzájemné – i přitažlivost – připadá mi ale trochu nesmělý a já váhám, jak moc být aktivní a povzbuzovat ho.

Tak jsem taky coural po Českém Středohoří, ale z té litoměřické strany. Koukám v jedné vesničce na značně zpustošený baráček, a tak mě napadlo, že jsem tady asi někdy před lety dvaceti pěti byl u jednoho známého, na jistém večírku. Ženil syna, měl tam s sebou i svoji docela pěknou slečinku, štíhlá útloboká blondýnka z těch lepších pražských kruhů.

I přes obrovskou medializaci fenoménu "šmejdů" senioři stále v hojné míře navštěvují předváděcí akce. Psycholožky Marie Vingárková a Romana Mazalová z Univerzity Palackého v Olomouci provedly výzkum s cílem zjistit, jak je to možné a proč senioři odolávají působení médií i preventivních programů kladoucích si za úkol je v tomto směru vzdělat a ochránit.

Ze Solidarity na Gutovku a zpět. Už si nepamatuju skoro nic z Hýty a Batula, je to strašně dávno, co jsem to četl, vracet se k tomu nebudu, ale s hlubokou úctou se skláním před autorem i překladatelem. Už jen to překladatelovo "Hýta a Batul" (což v mluvě drobečků znamená Vojta a Bratr) bylo, aspoň podle mě, zcela geniální.

Trochu mi to připomíná ten televizní pořad, ve kterém dospělí soutěží s dětmi do páté třídy... Tak - zas až tak bych vás nepodceňovala... (I když pokud se jedná konkrétně o počty, stěží bych asi absolvovala druhou obecnou). Tentokrát jsem "zavadila" o příklady, které se řeší sice na základce, ale také už stojí za to... Uvidíme, jak se s tím poperete vy. Klidně to pište do komentářů - osobně si nemyslím, že tam bude tolik příspěvků, jak pod tématy jinými. :-)))

Raději chodím pěšky, a tak nové zákony a vyhlášky, které se týkají automobilismu, mi jdou jedním uchem tam a druhým ven... Jdu zrovna nakoupit do Lidlu, protože lednice zeje prázdnotou, a když si na parkovišti beru vozík, padne můj zrak na nejbližší auto, které má poznávací značku HANS1985. Jenom si pomyslím něco o tom, že jména hloupejch, jsou na všech sloupech a tady nejspíš českej Honza za 5 táců inzeruje své jméno Jan a datum narození.

Kolikrát jsem si říkal, jaká sebezáhubná síla vede část populace k tomu, aby říkala, že MUSÍME pomáhat, že je to naše povinnost, a musíme přijímat imigraci bez ohledu na důsledky. Ve skutečnosti jsou to dva hlavní motivy. Každý z nás touží po tom být respektován, uznáván, obdivován. Chválen. Každý touží být kladným hrdinou. Nikdo nechce jít do konfliktu. Pro mnoho lidí je jednodušší identifikovat se se špatným názorem a nést pak nemilé následky, než hned na začátku riskovat konflikt a trvat na svých hranicích.

Policista staví: „Pane řidiči, jak mi vysvětlíte, že vám nesvítí zadní světla?” Řidič vyběhne, klekne na zem a začne tlouct hlavou o zem a naříkat. Policista ho uklidňuje: „Přece se nebudete rozčilovat pro takovou maličkost.” „Maličkost? Přívěs, žena, děti, tchýně - a vy řeknete - maličkost!”

V kuchyni je otázka jak solit jedna z těch nejdůležitějších. Dere se ke slovu při každém vaření. Kolik soli je potřeba na kilo masa? Kdy se sůl přidává? Solí se předem, nebo až ke konci vaření? Proč je ve všech receptech nakonec napsáno dosolte podle chuti a proč je tak těžké trefit tu správnou chuť? Často od svých čtenářů slýchávám, že jejich jídlo nemá žádnou pořádnou chuť. Že by ho nazvali slovem fádní. Že se trápí s dochucením a že kvůli tomu čelí kritice svých blízkých. Že je jídlo buď nedosolené nebo přesolené, ale nikdy to není ono...

Ahoj Kudlanko, moji rodiče se rozvedli, když mi bylo 5 let. Otec byl alkoholik, a pokud mě fyzicky nemlátil, tak aspoň křičel. Moc si toho o něm ale stejně nepamatuju, neboť po rozvodu ani neměl žádný zájem mě vidět. Kromě pár soudně nařízených návštěv, aby se ukázal, náš kontakt stejně brzy skončil. Moje mamka umřela, když mi bylo 10, a dál mě pak vychovávala babička.

Tentokrát vám napíšu o nenaplněných nadějích – a hned o třech hřebcích. Osudy hřebců se zamotávají. Zatímco v předchozích dílech jsem postupovala ještě jakž takž chronologicky, podle připouštěcích sezon, tentokrát vám předkládám jakési intermezzo o dvou hřebcích, které jsem vlastnila a nakonec si ani „nečuchli“ v Málkovicích k nějaké klisně (jako plemeník zde vůbec nepůsobili) a o třetím, se kterým se mi taky nevedlo.

Milá Kudlanko, mám velice milého a hodného manžela. Jsme spolu už 17 let. Roman stejně jako já nakupuje, vaří, pomáhá  v domácnosti, dokonce mi i masíruje nohy či nahřívá ručníky, když jsem ve sprše. Je prostě fajn. Ale - taky je to domácí kutil. A v tom je ten problém…

Není sice zrovna doba meruňková, ale když na člověka sedne "mlsná", tak se těžko ubráníte. Meruňky jsem sice čerstvé nesehnala, ale mám džem, tedy dvě skleničky, které jsem si loni touhle sladkou nádherou naplnila.  Tak jsem tvarohové knedle uvařila... a pozvala svého druhorozeného. Ách...