Bylo mi šestnáct pryč a potkala jsem první lásku. Tehdy to byla opravdová láska.. Jenže - můj kluk byl voják a než jsem to stačila říct aspoň mámě, otec to už věděl. A řádil... A vyhrožoval... A snažil se mi to rozmluvit tím, že na něho snášel hloupé pomluvy. Ale já se nedala, lásku jsem si před rodiči uhájila.

Tak máme za sebou vyřazovací předkolo a za dva tejdny nás čeká volba prezidenta. Zatímco Miloš se ve čtvrtek předvedl v kostkovaný flanelový košili a v příšernym neforemnym saku, s klidnou, vlídnou, inteligentní řečí, tak Jura se předvedl až v sobotu, v dokonalym obleku, s inteligentníma nedioptrickejma brejlema, s neinteligentní, arogantní řečí nafoukance.

Hledal jsem u stávajícího prezidenta, co udělal proti korupci a nenašel jsem nic. Jak jsem hledal, viděl jsem samý spor z důvodu vlastních výhod nebo obhajoby vlastních problematických činů. Nezištnou podporu uděloval jen obchodníkům s Ruskem a Čínou, pár lokálním podnikatelům a pak už se jen účastnil různých setkání, vždy to ale nějak vonělo olejem. To byl nejčastější program.

Bude mi 32 a po skoro sedmi letech jsme se rozešli s přítelem. To už vlastně bylo takové manželství bez papíru, ale on stále prohlašoval, že „zatím“ nechce mít děti, že ano, ale jednou, později. A tak jsem prostě jednou řekla konec…Ale ještě jsem ani neměla odstěhované věci a už tam měl novou a dokonce se mi podařilo je přistihnout „in flagranti“.

Byla jednou jedna koza. Dost obyčejná. Bílá. Tahle koza byla ráda sama. Vybírala si cestičky, kde nikdo nechodil. Neuměla moc vyjít s ostatníma kozama ve stádu. Nebavilo jí plané mekání o ničem. Měla ráda sluníčko a cvrkání cvrčků a ráda pozorovala, jak se v létě nad obzorem tetelí vzduch.

Když je mi zima, VLEZU SI do postele, piju heřmánkový čaj. Když mám hlad, uvařím si, na co mám chuť. Když chci ve tři usnout, tak USNU. Když se rozhodnu, že chci přemýšlet, PŘE…MÝŠLÍM. Když se setmí, ZAPÁLÍM si svíčku a věnuji se klidovým činnostem. Život by byl nejlepší věc na světě, kdybychom měli SVOBODU. A já teď přemýšlím, proč jí vlastně nemám?

Hned na úvod bych chtěla říct, že mám moc ráda zvířata, však máme doma dva pejsky. Vzali jsme si je z útulku a jsou to naši mazlíčkové. S manželem jsme od loňska oba v důchodu a minulé léto jsme se přestěhovali do menšího. A tady začíná náš problém.

Z vědeckého hlediska konání dobrých skutků zlepšuje imunitu, snižuje stres a prodlužuje život. Už Dalai Lama řekl: “Buďte na sebe hodní  - kdykoli to je jen trochu možné. Většinou to je možné vždycky”. A je dokázáno, že altruismem si pomůžeme nejen k dobrým emocím, ale také k delšímu životu a prokazatelně lepšímu zdraví. Jednoduše - hodní lidé žijí déle.

Tohle následující čtení – jedná se o nejkurióznější rozhovory mezi dispečery a piloty – jsou prý opravdové záznamy. Vzhledem k tomu, že jsou to hovory někdy vskutku absurdní, docela tomu věřím. Mj. dost možná, že to někteří už znáte, je to zas „internetová poezie“. A vy, kteří to neznáte a máte nějakou tu cestu letadlem před sebou... tak věřte, že to dopadne dobře. Na silnicích je to horší...

Můj otec byl voják z povolání. Už to neslo různé zážitky. Byl velmi autoritativní, hodně křičel, hodně poroučel, matka tiše přihlížela. Bydleli jsme na vesnici, nahoře nad vesnicí stála kasárna a otec to tam všechno vedl... Máma byla hodná, ale v totálním vleku mého otce. Kdyby byla barva sebevíc černá a on řekl bílá, dala mu matka za pravdu. A já? Byly i chvíle, kdy jsem se vzbouřila, i když ne moc.

Tak jsem se před pár dny zakoukal do nějakýho vzdělávacího pořadu ČT 24. Nebo to měla být estráda? To nevím, ale s Jardou Šterclem nebo se strýčkem Jedličkou byla určitě větší sranda. Tady se vyskytoval jakýsi dvacetiletý adolescent, prý "jů tuber", jménem Karel Kovy Kovář. A není to jen tak ledackdo.

Je to už pár let zpátky, ale dneska jsem si (nevím proč) vzpomněla. Prostě, najednou mi to vytanulo na mysli. A jsem za to ráda, je to taková magická vzpomínka, a málem by už úplně zapadla. Kdybych to napsala jinak, byl by z toho i dobrý vtip o tom, jak jsem se bála, a jak to dopadlo. Ale ten okamžik byl tak hluboký, že zkrátit to ve vtip se mi nechce. Tak své následující vyprávění začnu citátem z Řeka Zorby:

Napadlo mne podívat se o trochu blíž na neziskovky, které mají chránit migranty před zlovůlí všeho a všech, postarat se o jejich inkluzi mezi naše občany,  eliminovat jejich diskriminaci a přispět k naplňování hlediska rovných práv všech bez ohledu na státní příslušnost. Jenže - co jsem to zjistila??? Pracovníků, kteří v neziskovkách pracují je cca přes 60 tisíc - kdežto migrantů? Minimum...

(Ano, kudlanka je docela prudérní, a dát "tohle" dokonce do nadpisu? Ale po přečtení uznáte, že jinak lze nebylo :-))).) Znáte takové ty školní besídky. Paní učitelka secvičí s dětmi pásmo básniček, písniček a tanečků a pak s její pomocí (různě přetahovány, napomínány, aby se nešťouraly v nose a nebavily se spolužákem) nadšeným rodičům ukážou své veledílo v jednom odpoledni. A pak už nikdy více. Nic proti.

Měl jsem v noci sen. Tak hrozný, až jsem se zpotil. Zdálo se mi, že se zaváděním inkluze do škol by se mělo jít dál, až do státní správy. Na každém ministerstvu by mělo být povinné procento mentálně retardovaných úředníků, ve vládě povinné procento mentálně retardovaných ministrů...