Byl rok 1969. Já už na Vinohradech nebydlela, ale v tamější Chodské ulici pořád ještě bydlela moje máma a sestra s rodinou. Ségra měla prvního syna, už půl roku byla na mateřské, a protože peněz nikdy nebylo dost, přibrala si na hlídání ještě blinkacího Péťu, jehož maminka nastoupila brzy do práce. Ta tehdy dělala v Tesle, na vývoji barevné TV, a byla šťastná, že kluka nemusí dávat do jeslí.

Do Rýgráku, do sokola, jsem chodila asi tak od druhé třídy. Sokol to ale ve skutečnosti nebyl, byla to Tělovýchovná jednota ČKD Stalingrad. Od mého domova byla sokolovna kousek. Přes Čechák, kde jsme u sochy Svatopluka Čecha cvrnkali kuličky, pak dolů po schodech, kde jsme hráli „cukr, káva, limonáda, čaj“, potom přes nejdelší ulici v Praze, které máma ještě pořád říkala Fošovka.

Tak já si vánoční náladu nenechala ničím zkazit. Nevadilo mně, že Vánoce byly na blátě, venku plískanice, nerozhodil mne ani blbý vtip. Že naproti po balkoně stále leze laserový kokakoláč s pytlem na zádech? Tak na to kašlu a zatáhnu si závěsy. Protože jsem v důchodu a nejsem zapojena do pracovního procesu, tak nebyl důvod prožívat vánoční přípravy hekticky. Polehoučku jsem uklidila byt , ne, že bych jindy neuklízela, ale přece jenom jsem tentokrát trochu přitvrdila.

Průměrný konzument strašidelných denních zpráv již jistě zčásti akceptoval, že na tom oteplování a změnách počasí něco je. Obrazy přírodních katastrof, spolu se stoupajícími grafy kdovíjakých čísel a pravidelné opakování obou, mohou přesvědčit i toho Tomáše, který nevěřil. Komu ale věřit, jaká jsou fakta? Tak tedy rychle a stručně o tom, jak to je. Více než 30 tisíc vědců podepsalo tzv. Oregonskou petici, vyvracející obecně prezentované lži.