Já nevím jak vy, ale já si chodím na masáž pro něhu. Chci pohladit. Chci, aby se ke mně někdo choval láskyplnně. Masážní salon je pro mě místo, kde se dá koupit láska a člověk si přesto nepřipadá jako děvka, nemusí se bát, že něco chytne a těhotenství je vyloučené. Takže jsem si udělala wellness odpoledne. Pára, sauna, bazén, masáž. Bylo to až neuvěřitelně skvělý. Páru miluju asi nejvíc. V parní lázni vás opustí veškerý stres, vzdor a nastane smíření s okolním světem i se sebou sama. Taková malá smrt. Svaly povolí. Napjaté provazce nervů se prověsí jako dráty vysokého napětí pod tíhou mokrého sněhu.

Je tohle vůbec možný? Jo - je. Ostatně, zadáte-li si do google slova: "podvedené ženy", budete mít na toto téma čtení na čtrnáct dní. A ne že by to byly případy staré... Holt podle všeho, naši čeští muži už nemají ten správný šmrnc. A asi to tak dobře neumí "okecat".  Jinak si to opravdu neumím vysvětlit. Jako  kdyby těch pár našich vypečenců nestačilo... Těch pár následujících jsou opravdu jen kapičky v moři, v moři neuvěřitelně hloupých. Jinak se to opravdu říci nedá...

Ohledně nebezpečí islamizace Evropy se objevilo mnoho knih. Kniha Petra Hampla Prolomení hradeb je jednou z těch zdařilých sociologických úvah snažící se postihnout současné paradigma výměny etnik v Evropě. Kniha je prosta služebnosti některé z vládnoucích ideologií a jejím hlavním posláním je do hloubky postihnout realitu doby.

Domácí rohlíky by si měl každý aspoň jednou v životě zkusit. Mám k tomu tři dobré důvody: Jednak jsou takové domácí rohlíky proklatě snadné, jednak se seznam potřebných surovin dá odškrtat v každé kredenci a ten třetí důvod už jsem samou nedočkavostí zapomněla. Tak moc se s vámi potřebuju podělit o recept. Takže to nebudu protahovat.

Použila jsem množné číslo, protože to nebyl jenom Jan Palach, byli tu i další, někteří jej i předešli: v září 1968 se zapálil na varšavském Stadionu desetiletí polský účetní a právník Ryszard Siwiec. Před zraky tisíců lidí protestoval proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Mnoho z vás si jistě pamatuje turecký med prodávaný na poutích. Byl vystaven ve velkých blocích a prodavač sekáčkem odsekával kousky. Dnešní poutě už jsou o něčem jiném, tradiční cukrovinky se tam neprodávají a pokud ano, chutnají úplně jinak. Dostal se mi do rukou recept na turecký med, který chutná přesně tak, jak si pamatuji z dětství. Zastánci zdravé výživy se z jeho složení asi zhroutí, ale jednou za čas, na připomenutí...

Jsem s manželem už pět let. Je úžasný milý, hodný, miluje mě i naše dvě děti. Problém je, že nějak poslední dobou absolutně ztratil soudnost, co se financí týká. No, a já zas ztratila soudnosttále , když jsem se do něj zamilovala… Mladí manželé, dvě malé děti, a já na něj koukám stale se zamilovanýma očima.

Dnešní výlet jsem nazvala výletem za Jiřinou Jiráskovou, ale jak se nakonec ukázalo, byl daleko obsáhlejší. Jiřina Jirásková patřila k vynikajícím českým herečkám a není ji tedy třeba zvlášť představovat. Možná slovo patřila by bylo výstižnější v přítomném čase, protože filmy, ve kterých excelovala, se hrají a budou hrát stále.

No, proč ne? Jistě, rozumím, že zadarmo není nic, ale o tom teď řeč nejde. Je to prej tak, že jsou rodiny, i neúplný rodiny, který si přepych oběda pro děcko za 25,- Kč (rovná se 500,- Kč měsíčně), nemůžou dovolit. Tomu ale nerozumím, proč si to nemůžou dovolit. V tom případě by nutně musela bejt chyba v nesprávně nastavených sociálních dávkách. Ty přeci musej bejt nastavený tak, aby si aspoň základní stravu mohl dovolit každej. Jestliže nemůže, musí bejt chyba ve výpočtu.

Na rozdíl od lidí, kteří běžně znají ze svých předků prarodiče, a to ještě “bůhví jestli”, naši milovaní mazlíčci jsou dámy a pánové s rodokmenem, který někdy sahá téměř po “praotce vlka”. A protože je moc fajn, pochlubit se, jak je to které plemeno dokonalé, pořádají se psí výstavy.

Bydlím kousek od Pražského hradu. Už od klukovských let ho mám prolezený od sklepů po půdy, a to doslova. Celý život přes Hrad chodím ať na procházky nebo tudy vedou mé pěší cesty do centra. Ale dali mi najevo, že už tudy nesmím. Před branami Hradu stojí šílené fronty nebožáků, kteří se chtějí dostat dovnitř. Odzkoušel jsem, že nějakých deset minut čekání je úplně o ničem, dobu čekání odhaduju tak na hodinu.

Dneska ráno jsem si málem zlomila nohu na vlastních schodech. Viděla jsem venku sníh a tak jsem vyštrachala impregnaci ve spreji a jala jsem se jí štědře aplikovat na svoje 5 let starý kozačky. (Mám asi 8 párů nových, ale šetřím si je na potom. Až bude sucho. Takže asi na jaro, nebo do hrobu.) Jasně, že aerosol se usadí všude, nejen na botách. Naimpregnovala jsem si schody tak dokonale, že bych na nich mohla bruslit tvl.

Doučovala jsem dceru kamarádky. Mám samé syny, takže se jí ráda občas věnuju. Nicméně - o ni dnes nejde. Jde o nás o všechny - totiž o zákazníky. V její učebnici marketingu jsem se dozvěděla, že nespokojený zákazník si průměrně postěžuje dalším 11 lidem, spokojený zákazník se zmíní v průměru 3 dalším lidem. Narazila jsem na tuto poučku - a já prostě nemohu souhlasit. Podle mě záleží, zda se jedná o muže či ženu, a také na povaze zákazníka. Žena to totiž řekne všem!

Nedávno jsem v jednom italském ženském časopise narazila na článek o tom, co se honí hlavou Italkám během sexu. Protože si myslím, že to může také zaujmout naše čtenářky (i muže), tak se pokusím některé základní myšlenky stručně shrnout. Sexuoložka a psychoterapeutka Chiara Simonelli z Institutu klinické sexuologie v Římě dělí ženy podle toho, na co myslí během sexu, na několik skupin.

V neděli bylo šestého ledna, a ten den je věnován Třem králům. Nebo také svátku Zjevení Páně. Legenda je to stará 2000 let, od doby, kdy se narozenému Ježíškovi přišli poklonit tři mudrcové (ze kterých se nakonec časem vyklubali králové), a přinesli mu dary. 6. leden je také považován za přijetí nebo uznání Krista.

Liduprázdnou krajinou po cestě z Hartmanic do Kašperských Hor uhání stařičká Praga Piccolo. Sedí v ní lékař. V jednom okamžiku se zahledí do zpětného zrcátka a uvidí oblak stoupajícího dýmu. Stačil jeden blesk a hájenka nad Dobrou Vodou u Hartmanic dostává ránu do vazu. Chátrá, zarůstá kopřivami a snad by to tak mělo zůstat navždy.. Vždyť kdo by se v padesátých či šedesátých letech zajímal o nějakou hájenku, která stojí ve vojenském pásmu?