Minulý týden jsme měli s manželem třicetileté výročí. Všechno jsem naklidila, navařila, napekla a těšila se, jak si to výročí užijeme. Manžel mi ale hned po příchodu z práce řekl, že se konečně rozhodl, a že teď už mi může říct, že mě vlastně nikdy nemiloval a vlastně si mě ani nechtěl vzít. Že to bylo tenkrát i z nátlaku rodičů, že když jsem byla v jiném stavu, a že ale celý život se mnou stejně nebyl šťastný.

U nás doma je poněkud nejisto. Jak jsem psala minule, snažím se zbavovat věcí navíc, úpím při tom; mám pocit, že věci, které posílám dál do světa, se u mne drží zuby nehty, uprošují a slibují, že i nadále budou nehnutě ležet na svých dosavadních místech.

Všude na mě koukají sofistikované analýzy, co to té půlce národa je, že volila špatně. Tedy Zemana. Za tím je nějaká jejich nedostatečnost. Jsou porouchaní. Kdyby byli v pořádku, volili by správně. Nejdřív přišla vlna velkých spekulací, že je to vzděláním. Dokonce se šíří graf, kde je to krásně ukázané.

Regionální muzea mají smůlu. Proč? Protože jsou regionální a nejsou v Praze. Návštěvnost se pohybuje kolem 200.000 lidí ročně a někdy ani vybrané vstupné nedokáže pokrýt náklady výstav. Výstava korunovačních klenotů Karla IV. se konala už začátkem roku v muzeu v Jílovém. V Praze by se na vystavené předměty stály několikahodinové fronty. Když jsem tam byla já, tak mimo naší skupinky lidí stejně postižených zvědavostí, tam byl už jenom personál.

Taky mám před sebou ráda plný sál a tleskající publikum. Proč to nepřiznat. Je to afrodiziakum. Ale - není téma jako téma, není potlesk jako potlesk. Úvodem chci říct, že zcela chápu ty, kteří vyjdou do ulic, aby společně vyslovovali a sdíleli společně názory na negativa dnešních dnů. A že jich je. 

Svatba je důležitým krokem v životě lidí jakéhokoli věku. Pokud jste mladší a chcete velkou slavnost, kterou si budou všichni svatební hosté pamatovat do konce svých životů, počítejte s výdaji i ve stovkách tisíc korun. No, a taky se může stát, že svatební náklady budete splácet ještě pěkných pár let po rozvodu...

Nevím, jestli si píšu o radu. Asi totiž na to žádná opravdová rada, návod, jak mám dál žít, není… Nedávno mi zemřela žena. Byli jsme spolu 48 let, měli jsme pohodové manželství, přivedli jsme na svět čtyři úžasné děti, máme vnuky. Ale teď jsem úplně sám. Zvládnul jsem pohřeb, všechno, a až doteď jsem, zdá se, "fungoval".

Asi je to tím, že se cítím dost nad věcí - nebo spíš už tak trochu mimo. OK, vysvětlím. Kolem dejme tomu třicítky - čtyřicítky, začíná většina lidí už myslet i na budoucnost. Tedy nejen na super mejdlo, prima dovču, sexy frajera či buchtu, co by třeba dala. Už se zařizuje byt na žití, nejen na přespání, hodně lidí má mrňata, v práci se rýsuje kariéra... Školy předávají diplomy a zúročuje se předchozí život. Do toho všeho ale zasahuje politika...

Je poněkud "víc než teplo", takže se a) nechce moc vařit, b) nechce jíst horké jídlo. Nejlepší je něco lehkého, studeného. A tak přicházím s nabídkou nesmírně jednoduchého salátu, který, když si ho večer uděláte, budete mít příští den co z ledničky umlsávat. Má příjemnou chuť, není nijak extra sytý, takže se nebudete cítit jak s koulí železa v břiše :-))).

Čtrnáctičlenná brazilská rodina, žijící v blízkosti hlavního města Brasilia, se pyšní zvláštním genem. Všichni členové se narodili se šesti prsty na všech svých končetinách. Když se měl narodit další člen jejich svého klanu – chlapeček Vinicius všichni doufali, že bude po tatínkovi. Že se narodí se stejnou genetickou abnormalitou. Novopečený otec Alessandro byl poté velmi šťastný, když syn zdědil rodinnou „značku“.

V mém životě bez dětí jsem měla jasno. Děti jí zdravě, pestře a s chutí. Díky mně samozřejmě. Je to o důslednosti a budu to mít pod kontrolou. Bude mě to bavit. A děti taky. Užijem si to... Děti mám teď tři. Iluze žádné. Byla jsem na návštěvě u kamarádky, jejíž manžel je kuchař. Ona doma se dvěma dětmi.

Je to takzvaná láska zlatokopek. Vlastně o žádnou extra lásku nejde. Tedy ne o lásku k partnerovi – je to láska k pohodlí, luxusu, penězům… a všem těm vymoženostem, které jí ten, na kterého se nalepila, může poskytnout. Nejčastěji ji vyhledávají krásné mladé dívky, které si nabalí bohatého muže v letech. Takový vztah sice může pár měsíců vydržet, neboť každý získal své. Muž krásnou společnici (do které je možná i zamilovaný), žena sponzora a možnost užít si svět, zviditelnit se a vydělat si.

Podle různých „moudrých hlav“, které nás zaplavují nejrůznějšími informacemi, nám pití mléka a konzumace mléčných výrobků neprospívá. Hlavně nám, dospělým. A tak nám ho nedoporučují, prý mléko, jogurty, sýry, jídla s mlékem atd. nám nedělají dobře, ba až škodí. A jak mnohé oblbuje záplava nerůznějších léčitelů, ezoteků, věštců, kartářek a jiných podnikatelů s lidskou hloupostí - tak stejně působí i kvantum nejrůznějších rádobydietologů, rychlokvašených výživových poradců.

Nejjednodušší způsob, jak si rychle a sladce zahřešit, a využít při tom plody začínající letní sezony, jsou knedlíčky z tvarohu s jahodami. Nemusí kynout, jsou hotové ve chvilce a nemusí se plnit. Poradím vám, jaký druh tvarohu se nejlépe hodí, jak to udělat, aby se těsto nelepilo a nabídnu tři různá těsta - z krupice, strouhanky či špaldové mouky.

Letos v květnu se konal už 9. ročník květnové výzvy „Do práce na kole“. Zapojilo se téměř 20 tisíc lidí z různých měst po celé ČR, rok od roku účast stoupá. I podniků, které se připojují je víc a víc. U nás v práci, pokud se nemýlím, se dalo přihlásit tento rok podruhé. V jednom svém povídání jsem se zmínila, že loni se Honza hecnul a zapojil se taky. Letos jsem se hecla i já. Nešlo mi o kilometry, ale o pravidelnost jízd, o tu totiž v této akci jde především. Prostě nechat auto doma a dopravit se do práce a domů bez zbytečného vytváření oxidu uhličitého.

Kdepak jsou ti, kteří nechápali, jak si řeporyjští mohli zvolit do čela města mistra bulváru Pavla Novotného? Přesto v letech 2010 a 2014 byl zvolen do zastupitelstva městské části Praha-Řeporyje, v roce 2018 mandát podruhé obhájil s nejvíce hlasy. Po volbách se stal starostou. A myslím, že málokdo se bude divit, až ho suverénně zvolí za pár let znovu.

Ségra ještě nemusela chodit do školy, mně bylo něco málo přes tři a tak jsme s mámou od května až do října trávily dny na letním bytě v Krasejovce. Na nákup to bylo daleko, nejblíže Český Krumlov nebo České Budějovice, oboje vzdálené přes deset kiláků, kam se muselo v padesátých letech jedině pěšky.