OK, nedá mi to, abych vám před nadcházejícím víkendem ještě neprozradila onu hádanku, tedy jméno v minulém století (jak hrozně tohle zní, co?) velmi známé zpěvačky Jiřiny Salačové, která patří mezi klasiku swingové éry české populární hudby. Mj., víte vůbec, co je swing? A jak vznikl? Historie swingu sahá do tehdejších dvacátých let.. Jako většina tanců vznikl zcela přirozeně; když skupina černošských tanečníků tančila na soudobou muziku jazz a tím objevila Charleston a Lindy Hop.

Tak jak jsem slíbila, pokračuju v kronice šumavských mordů… Zatímco v případě Emílie, o které jsem vám psala včera, by se dalo ještě snad polemizovat o určité shovívavosti, u dalších vražd převažovala ziskuchtivost a nebývalá krutost. Tak tomu bylo i u vražd v Rajském mlýně u Čachrova r. 1925 a pak i té v Horní Světlé, která se stala v r. 1962.

Únava. Hodně práce a nějaký to baření člověka v mým věku odrovná celkem rychle. Za dva dny je vybito. A ještě k tomu cesta žlutobusem… Já vlastně nechápu podnikatelský úspěch Radima Jančury. Ty autobusy jsou děsný. Vepředu mrzne, vzadu je prádelna kombinovaná se saunou. Vzduch skoro žádnej. Ulička tak úzká, že steward Noel, který jí bohužel pravidelně prochází, do vás vždycky drbne. A ať chcete nebo nechcete spát, na každý zastávce se vás zeptá, jestli potřebujete kafe/sluchátka/časopis.

Smutek přichází nečekaně a nevaruje nás předem. Najednou přijde den, kdy máte pocit, že ani nedává smysl vstát ráno z postele. Nesvítí vám sluníčko (i když je venku nádherný babí léto), nikdo vás nemá rád a ze zrcadla koukají jakýsi posmutnělý cizí oči, který patří vám. A máte pocit, že vy sami sebe nemáte rádi, rádi mít nemůžete. 

Šumava – tajemná, drsná, krásná, mnoho přívlastků by se pro ni nechalo najít. Dnešní vypravování však bude jiné, nebude o krásách přírody, o podmanivé krajině. Podíváme se na odvrácenou tvář Šumavy, přiblížím Vám několik šumavských mordů, které ve své době vzbudily pozornost a které leckdy měly pohnuté pozadí.

Mladá žena plánovala zúčastnit se se svou roztomilou fenkou soutěže krásy v kategorii krátkosrstých plemen. Pro vylepšení navštívila drogerii, aby zakoupila nějaký prostředek pro odstraňování chlupů. Drogista jí prodal požadovaný prostředek s doporučením: „A pamatujte si – po použití držte ruce pět minut vzpažené.“

Už mě to moc nebaví... Nezveřejnil se Ketrinin komentář, hledala jsem, snažila se, nakonec se povedlo. Příčinou byla nejspíš jeho neběžná délka?  ALE - protože se nedávno "taknějak" upravilo přihlašování, abyste to měli jednodušší, tak to všechno začalo haprovat, a hlavně, umožnilo se tím, aby se přihlašovaly i všechny ty šmejdské adresy.

Můj skvělý pradědeček z matčiny strany hrával na housle. A moje maminka ho jako dítě moc ráda poslouchala. Děda hrával jednoduché lidovky, čas od času mu nějaká notička uklouzla, občas škobrtnul rytmus, ale mojí mamince to nikdy nevadilo, protože dědu milovala a k tomu byla hudebně hluchá jako poleno. Housle měl děda pěkné, staré, jako děcku se mi moc líbily a chodila jsem se na ně dívat.

Je to už pár let, co Kudlanka byla jako web oceněna nejen za obsah, ale i za to, že čtenáři zachovávají úroveň slušného člověka. A není to zas až tak dlouho, kdy se to tu hemžilo (jako na tolika jiných českých webech) samými nechutnostmi. Byla bych proto nerada, pokud by se ta druhá zmíněná situace měla zase opakovat. Znovu zdůrazňuji, že vyznávám právo každého na jeho osobní názor, ale stejně tak zas já požaduji, abyste se mírnili. VŠECHNO SE DÁ ŘÍCI SLUŠNĚ.

Pražský Smíchov, jak už jsem jednou zmínila v Pražských toulkách, se kdysi nazýval „Stokomínový Manchester“. Bývalo tu množství továren a pro zaměstnance také kolonie dělnických domků na Mrázovce. Dnes už slávu továren a továrníků připomíná jen pár budov. Smíchov se změnil k nepoznání, tam, kde kdysi kouřily komíny a kráčeli dělníci s bandaskami a svačinou, pulsuje moderní, dynamický ruch velkoměsta.

Dobrej den vespolek. Tedy - vespolek asi není to správné slovo, prý jste spíš každý sám za sebe, každý máte svou výjimečnou pravdu, ale jinak jste prý děsně fajn. Jo, a já jsem tu fakt jen na záskok, než se paní šéfová trochu sberchá, začne se dívat oběma očima najednou, a vnímat to, co se děje nejen na metr od ní, ale i o kousek dál. A navíc až prý bude schopna pracovat jako kancelářská myš. Já tu žádnou myš ještě neviděl, mám jen jednu plyšovou krysu. Ale tu nejspíš nemyslela...

Proč socha maršála Koněva nevadila třicet let a dnes najednou vadí? Co se změnilo v postkomunismu? Zažili jsme už jiné nesouhlasné projevy se sovětskými památníky, ale vždy to bylo jaksi kultivované a logické. Antikomunismus je totiž pro starší generaci, která komunistický režim zažila, odpor proti komunismu, nikoliv proti Rusku jako takovému (historickému), a nikoliv proti ruskému národu. Rusové nakonec doplatili na komunistický režim daleko nejvíce.

Sedm pytlů plných víček od PET lahví nedávno předali letci 24. základny dopravního letectva Praha-Kbely zástupcům Městského úřadu ve Kbelích. Víčka, respektive peníze za ně získané, darovali rodině s nemocnou dcerkou Kačenkou. Peníze za ně prý pomůžou rodičům postiženého dítěte zaplatit například rehabilitaci nebo zakoupit rehabilitační pomůcky, uvedlo ministerstvo obrany u příspěvku na jejich facebooku. 

Minule jsem vám představila krásnou a nesmírně milou věc - "flash mob", neboli neočekávanou produkci na veřejném prostranství. Je jich, těch úžasných videí, na youtube plno. Jedno hezčí než druhé. Překvapení lidé se zastavují, jejich životaběh má najednou příjemnou pauzu, jako kdyby všichni kolem dostali milý dárek. Někdy je tak snadné se navzájem potěšit...  Bohužel, opačných situací - tedy těch zlých a nepříjemných, je o hodně víc...

V dnešních toulkách zavítáme na Malou Stranu a podíváme se do dvou odlišných míst, skrývajících stopy vzájemně si blízkých lidí - vychytralého magistra Edwarda Kellyho, slavného alchymisty na dvoře Rudolfa II., a jeho nevlastní dcery, básnířky Alžběty Johany Westonové, jinak též Westonie. Podíváme se na Jánský vršek do domu U osla v kolébce a do kláštera při kostele sv. Tomáše.

Americká Harvardova univerzita po léta vyzbrojuje své studenty zásadním heslem: "Create a need", tedy "Vytvářejte potřebu". V praxi to znamená – namluvte (cokoliv) lidem, donuťte je, přesvědčte je, že „něco“ potřebují.

Po několika zdejších mých (nesmírně úspěšných) cestopisech, které v historii Kudly nikdy předtím ani potom nenašly důstojnou konkurenci, jsem se, jat pýchou, rozhodl k dalšímu literárnímu útvaru, k životopisu. Po popsání asi jedné stránky, aniž bych se ještě vůbec dostal k jádru pudla, jsem kriticky zhodnotil, že ty kraviny kolem mýho života by nikoho nezajímaly, takže jsem stránku vyhodil a namísto životopisu se uchyluju rovnou k věci, tím ovšem už ne k životopisu, ale k přírodopisu. Jo. Jde o štěnice, s kterejma už asi půlrok nevědomky sdílím obydlí.

Jsem ženatý chlap, ale to všichni víte. Manželku, tedy tehdy mou krásnou vílu, jsem poznal v zaměstnání, a to ještě po telefonu. Neskutečně mile vyslovovala písmeno „ř“. Uslyšel jsem její hlasek a bylo vymalováno. Zamiloval jsem se a o jiné už slyšet nechtěl. Zaplacený zájezd do Nice (s úmyslem se již nevrátit) jsem z té lásky zrušil a zajistil zájezd pro dva do Bulharska. Do tehdy nově otevřeného letoviska Družba.