Podle nejnovější studie amerických vědců trpí až 60 % všech neočkovaných dětí krizí středního věku a depresí, které se u nich v průměru objevují v přibližně 5 letech, tedy v půlce jejich maximálně dosažitelného života. Tato zpráva není poplašná, ale zcela fundovaná, léčba či terapie pro takové děti prakticky totiž neexistuje, protože jím i jejich rodičům ve většině případů není pomoci. Ostatně - jak všichni víme a jak jsme se konečně i nedávno přesvědčili v případě dítěte neočkovaného na spalničky, je zcela jasné, že pokud se nepovede jako ve zmíněném případě ihned zareagovat, je to průser.

Naše dcera se právě vrátila z té bláznivé záškolácké eko-akce. A hodně naštvaná, jelikož jsme ji tentokráte - už v zájmu ochrany klimatu - nevyzvedli a nechali ji, aby se trmácela domů sama, a víc než hodinu vlakem a autobusem. U poněkud suchého, ale zaručeně veganského sójového koláče (jen pro ni, my, staří a neekologičtí zabedněnci, jsme měli klasické vepřo knedlo zelo), došlo k velkému překvapení.

Je to přítel, spojenec v NATO, nebo nepřítel, nespojenec? Se přiznám, že se neorientuju. Proč mi to krátce, stručně, jasně nevysvětlí třeba ministr zahraničí, nebo ministr obrany, nebo třeba generál Pavel? Pokud vím, tak Turek se uvolil, že za úplatu zabrání asi třem milionům muslimů v zaplavení Evropy. Tak dobrý...

Když ho poprvé potkala, věděla, že tohle je ten pravý muž pro ni. Přitahoval ji nejen fyzicky, ale dostal ji svou galantností a rozhledem. Jenže - svět jejich lásce rozhodně nefandil. Rodiče byli absolutně proti, kamarádky a kamarádi ji zrazovali. Její milovaný byl totiž o 38 let starší než ona…

Říká se, že řemeslo má zlatý dno, pak ale je divný, že jich není jak naseto a dobrého řemeslníka abys pohledal. A když najdeš, tak buď je to neumětel a když náhodou umí, tak má diář nabitý a za odvedenou práci tě pak klidně připraví i o poslední pětikačku. Z těchto důvodů se jim snažím vyhnout, pokud to jenom trochu jde. Raději si to zmatlám sama, než aby to zmatlal nějaký umělec a já mu za to ještě platila.

Mám pro vás recept na dokonalou, šťavnatou, báječně ochucenou vepřovou pečeni. Včetně dostatku šťávy, protože když už si dáte práci s masem, tak ho přece nebudete jíst nasucho, to dá rozum. Zní to tak trochu jako sci-fi. Šťavnatá vepřová pečeně? Opravdu? Fakta mluví neúprosně:

Největší kuchařský průšvih se vám stane, když se dáte do pečení vepřové pečeně bez příslušné teoretické přípravy. Vepřová pečeně je tak libová, že ji suchý žár v troubě snadno vysuší do nejedlé podoby. Pokud se o ni správně postaráte, patří k tomu nejelegantnějšímu, nejdůstojnějšímu a nejjemnějšímu, co můžete naservírovat k nedělnímu obědu. Tady na jednu takovou máte podrobný recept.

Jedna z nejpopulárnějších deskových her na světě již brzy změní svá pravidla. Díky stále silící ženské lobby se figurka dámy stane ve hře stejně důležitou jako figurka krále. Změnu pravidel již brzy oficiálně schválí Mezinárodní šachová unie. Šachy jsou staré více než 1300 let, a od začátku byla nejdůležitější figurka král. Podle některých bojovníků za genderovou rovnost však takovéto rozdělení není korektní a jde o sexismus.

Hm. Tak zase jsem byl narván do hnusný malý tašky, strčen pod sedadlo a donucen tam strašně dlouhou dobu být zavřenej. A navíc! Nedostal jsem celý předchozí den vůbec, ale vůbec nic najíst! Uznejte, to je podlá tyranie, holt, protože jsem malej po tatínkovi (luxusní čivaváckej plejboj) a vypadám tak hodně, že si na mne každej troufne. To zas po mamince, bišonce. Nezvládnu s touhle vizáží být obranář, to musí uznat každej. Jak mám bránit paničku, když se neubráním ani jí... Takže, abych to shrnul: devět hodin v tašce, a místo na Jižáku jsem na Manhattanu.

Co je nihilismus? Je to přesvědčení, že hodnoty jsou zbytečné. Nenávistné a rozporuplné projevy, extremistické myšlení, nerozeznávání malých a velkých selhání, lživá obvinění, mají společnou příčinu v nezakotvenosti v hodnotách. Podstata aktivistického nihilismu jsou zjednodušené propagandistické ideje. Toto zjednodušení se týká vynechání (neuznávání) hodnot, hlásání pouze hodnot nízkých, sobeckých, hédonických.

Světový den pošty se koná každý rok 9. října, jako připomínka vzniku světové poštovní unie (UPU) v roce 1874 ve švýcarském Bernu. Založení UPU bylo začátkem globální komunikační revoluce, umožnilo lidem dopisovat si po celém světě. Ale přímo DEN POŠTY - 9. říjen - byl poprvé uveden jako světový až v roce 1969 na kongresu UPU v japonském Tokiu. Od té doby je Světový den pošty slaven po celém světě jako upomínka významu poštovních služeb.

Tak nevím, možná má někdo doma to původní vydání (1967), ona tahle příjemná a nadčasová kniha vyšla už několikrát. Ani by jeden neřekl, že poprvé to bylo v šedesátých letech. Dobře a lehce se čte a přitom je plná zajímavých (a nadčasových) informací s praktickými, zábavně pojatými aplikacemi. Štikologie, kromě toho že je zábavná, je taky parádní učebnicí a návodem, jak být úspěšnou mrchou. ROZHODNĚ DOPORUČUJU VŠEM alespoň jednou přečíst...

V jednom malém městě povolal právník k soudu jako svědka jednu starou paní. Když složila přísahu, ptá se jí: „Paní Čermáková, znáte mne?“ „Ale ano, samozřejmě. Znám vás od plenek. A abych pravdu řekla, jste pro mne velikým zklamáním. Lžete, zahýbáte své ženě, manipulujete lidmi, pomlouváte je. Myslíte si, že jste velké zvíře, a přitom jste tak pitomý, že vám nedojde, že z vás nikdy nebude nic než mizerný maloměstský právník.“

Vážení, mám takovou velkou nepříjemnost, se kterou si vůbec nevím rady. Před třemi lety se náš syn oženil s Petrou. Petra je krásná, milá, chytrá, ale… No, vysvětlím. Pár měsíců po jejich svatbě jsme s manželem jeli na dovolenou a požádali syna, aby nám chodlil zalívat kytky, a vůbec pro kontrolu, kdyby se něco stalo. Jenže stalo se, že Petra k nám šla jednou sama a tak trošku nás vykradla. Vzala několik drahých, a pro nás sentimentálních věcí, a my nemáme tušení, co s nimi udělala, protože ona to popírá a tvrdí, že to ona nebyla a nesmírně se rozčiluje.

Co svět světem stojí, nachází se v něm vždy místo pro předvídače katastrof, ovladače větru a deště - a to ať už z důvodů kulatých letopočtů, božího hněvu a následných živelných pohrom, nebo ideologie. Naše "vědecká éra" dokázala své nové předvídače otitulovat a vzdělat, a zmátla tím nové generace. V podstatě se v ničem neliší, ani v jásotu užitečných idiotů, kteří vždy podporují to, čemu nerozumí. Ostatně - jak známo, kdo nerozumí ničemu, uvěří všemu...

Tak jsem zas po čase přesazovala kytky – tedy do většího květináče. Ta „jedna“, se kterou jednám jak v rukavičkách, ta je už nesmírně letitá. Kdysi dávno, ve svém prvním zaměstnání, jsem dostala aplégr od jedné kamarádky. Kytka se mi rozrostla, já ji rozdělila a dala půlku mámě. Během času jsem pak měla kytku velkou, velikou převelikou, až se jí jednou zachtělo už nebejt. No, spíš jsem byla na vině já, prostě nějak mi chcípla. A tak už byla jen ta část u babičky… Máma ji měla hodně dlouho, taky ji dělila, a tak zas ona dala mně. Je až neuvěřitelné, co jedna kytka zažije…

Starověk patří mezi období dějin, která nás naplňuje obdivem a respektem. Tehdejší civilizace byly z našeho pohledu až překvapivě pokrokové a část naší kultury vychází z antických kořenů, ať už se to týká politiky, vědy nebo veřejného života. I přes všechno, co na nich obdivujeme, měli ale lidé ve starém Řecku a následně Římě jisté zvyky a libůstky, které nás mohou zaskočit. Dnes se budeme věnovat jejich řešení „konečné stanice“ toho, co jsme snědli. Ano, jaké měli ve starověku toalety…

Všichni po něčem toužíme a všichni se něčeho bojíme. Toužíme po lásce, po dálkách, po šťastném životě. A bojíme se nemoci, stáří, násilí. A smrti. To první potká málokoho, to druhé mnohé z nás. A to třetí všechny. Kašlu na genderistické žvásty, že žena je totéž co chlap a že si můžeme měnit pohlaví tím, že si to ráno rozmyslíme. Ta vysněná a někdy i skutečná žena je pro každého muže, jak o něm říká básník „muž, ten který nemá hrb“ prostě Manon. Manon, co je motýl. A příroda to ví a dělá vše pro to, aby žena byla krásná a bylo už z dálky vidět, že je to žena. Jistě, myslím tím ňadra. Na ně už bylo napsáno veršů!

U Štefánikova mostu bývala kavárna Vltava, kde se scházeli převážně studenti konce 60. let. Kolem čtvrté páté odpoledne se tam začínaly takzvané čaje. Hrál tam báječný orchestr Karla Krautgartnera, pořádaly se tam různé talentové soutěže.  V roce 1957 v soutěži Hledáme nové talenty také zazpíval Karel Gott, sice nevyhrál, ale Krautgartnera zaujal a ten mu nabídl, aby u něj zpíval každou středu mezi hostujícími zpěváky. Ano, tam začal svou kariéru.