Zvonek u dveří. Je tady. Vpustí ho dál a zavře za ním dveře. Dalibor přinesl další splátku za její mlčení. To by si bulvár pošmákl, kdyby se na jeho stránkách objevilo přepsané opilecké extempore, v němž vyjevil řadu nečistých kšeftů a jmenoval řadu lidí, kterým by se ani náhodou nelíbilo, v jakém kontextu že jsou uvedeni. Zařídila si to tak, aby na sebe syn a otec nemohli v žádném případě narazit. Tento byt platí Dalibor, její další byt financuje Richard. A ona se přemísťuje podle potřeby.

Už jsem to zkoušela několikrát - vypěstovat si avokádo z pecky. Tu první část zvládám excelentně: mám na to fígl, jak pecku během týdne (maximálně) přinutit vypustit kořínky a na druhé straně cancourek, ze kterého později vylezou nádherné velké a hebounké listy. První čtveřice... Pak, po krátké době, kdy už ta těžká kulička je schovaná v květináči, přijde na řadu druhá.

Často se dopouštíme pravopisných prohřešků a nemístných disharmonií. Třeba když si ve výslovnosti zaměňujeme významy slov status a statut a pleteme si Istambul s Istanbulem či Holandsko s Nizozemskem. A přitom stačí krapet sebevzdělání a letmé nahlédnutí do encyklopedie. Nejvíc to asi odnáší země tulipánů, fotbalu či přívrženců eutanázie a registrovaných partnerství. Takže, popořádku...

Mám týden nočních. To se vždycky ukládám kolem sedmé a pro klidné usínání si pustím nějakou muziku, v současnosti hodně poslouchám klasiku a pomalu objevuju její krásy. K novinkám dne se tedy dostávám zhruba kolem poledne. Ty tři ubrečený žlutý ksichtíky v messengeru od Honzíka jsem si „přečetla“ jako první. A pak už jsem rovnou pátrala, co ho tak rozhodilo.

Neptune Memorial Reef ™ je největší umělý útes, jaký kdy byl vytvořen. Nachází se přibližně 3 km od pobřeží Key Biscayne, nedaleko Miami, Florida. Ale není to jen nějaký útes, jedná se o 16 akrový hřbitov, který byl v r. 2007 postaven jako umělecké ztvárnění bájné Atlantidy. Je místem odpočinku pro ty, kteří si zvolili kremaci a chtějí být zvěčněni v jedinečném podmořském prostředí.

Zatím u všech našich pacientů, kteří byli na koronavirus pozitivně testováni, nedošlo k úplnému uzdravení. Nemáme tedy žádného zotaveného pacienta. Takový by musel mít dvakrát za sebou negativní test s odstupem 24 hodin. Ale naštěstí je průběh jejich nemoci relativně mírný.  Ministerstvo zdravotnictví dnes nařídilo dvoutýdenní karanténu po návratu z Itálie ode dneška i cizincům, kteří v ČR trvale a přechodně žijí nebo pracují.

Manželé Hana a Dalimil Dvořákovi věnovali neuvěřitelných 200 milionů korun Nadaci Experientia, kterou sami založili. Ta podporuje nejlepší mladé chemiky na startu jejich samostatné odborné dráhy. Na české poměry jde o nevídaný filantropický příspěvek tuzemské vědě. Přitom ještě před dvaceti lety měla jejich rodina problém vyjít z platů dvou výzkumných pracovníků. Vše změnil až přelomový objev v laboratoři Antonína Holého, kde Hana Dvořáková působila.

Všichni jednou umřeme, a jednou všichni proneseme svá poslední slova. Jen doufejme, že to nebude například „Vsaď se, že vydržím deset minut pod vodou“ nebo „Tady už vlak nejezdí celý léta“. Tyhle následující "věty před smrtí" nejsou žádná vysoká literatura, ale příjemná oddechovka, u které se zachechtate, a co chvíli budete dloubat do kohokoliv vedle se slovy: "Hele, tohle už sem řek´ taky!"

Je to hodně dávno. Má spoužačka a kamarádka Jana Nemčoková bydlela (po provdání a odchodu z rodinného hnízda) ve známém karlínském "Experimentálu". Ráda jsem tam za ní chodila, vždyť bydlela ve stejném domě, jako mnohé tehdejší české celebrity... resp. známí herci, zpěváci, někteří diplomaté a "bohatší vrstvy". Byli téměř všichni soustředěni pod jednu střechu. Zvláštností Experimentálu bylo, že se tam pronajímaly kompletně zařízené byty, které byly udržovány hotelovou formou.

Začnu výňatkem z komentáře Míši-šíši: "...co se týká smyslu pro humor, musím vzpomenout na staré časy, kdy jste tu společně s eNČé perlili a člověk se sem chodil opravdu pobavit a zasmát." No, a protože dnešní doba moc té veselosti nedává a ona tímpádem chybí, rozhodla jsem se ony překrásné články, co spí v archivu, zase pozvat na světlo boží, abychom se mohli pobavit a zasmát.

Odjakživa jsem ráda četla. Četla jsem cokoliv, co bylo po ruce, co jsem našla v babiččině knihovně, v matčině kufru s detektivkama, v obecní knihovně a hlavně i to, co jsem si půjčila od kamarádek výměnou za jiné moje knihy, co jsem půjčila jim. Některé se mi dodnes nevrátily.  I to se stává. Vzpomínám si na dobu, kdy jsme ve čtvrtek stávali frontu před knihkupectvím, ve snaze uloupit nějakou novinku, i na zklamání, když byla ta pravá a vyhlídnutá kniha vyprodána těsně předtím, než jsem došla na řadu.

Je horší u muže nebo u ženy? Pod pojmem druhá míza si většinou představujeme směšně roztouženého muže, který nevhodně toká pod příliš mladým stromkem. Tak co je tedy horší? Já si myslím, že horší není ani jedno, oboje je skvělé. Vidím ji spíše jako tenisové druhé podání. Už sice nemá takovou razanci jako to první, taky si povšimněte, že soupeř přestane číhat za základní čarou a vstoupí blíž do kurtu, protože už nečeká tak silný úder. Jenže nepodceňujme druhá podání. Všimli jste si, že i z nich lze dát parádní eso?

Markéta Brožanová v sobě již několik dní dusila nesmírný smutek kombinovaný s nevýslovným vztekem. Někdo totiž přímo bestiálně vykuchal jejího oblíbeného kocoura. Jmenoval se Max, bylo mu teprve pět let – a řadil se k plemeni britských krátkosrstých koček. Když spatřila mrtvolu svého miláčka, bylo jí do breku – a úplně se jí udělalo špatně. Kdo může být takhle zvrácený?

Jak jsem se zbavila dvou velkých skříní, tak se objevil za nimi velký kus zdi, která byla fakt fuj. Totiž, před těmi dávnými léty, tenkrát, když jsem se sem nastěhovala, tak panel byl jednoduše olepen nějakou hnusnou tapetou a šmytec. Žádná omítka, kdepak... Takže jsem tenkrát na tu původní nalepila jinou, myslím, že se jí říká pestrukta. Což je tapeta, která se dá i vymalovat. Což se později také stalo...

Nejčastěji vyslovované slovo poslední doby a na celém světě - KORONAVIRUS. Dost dlouho jsme byli mezi několika málo státy na světě, které ho ještě neměly. A - už máme také své "postižené", kolem kterých chodí lékaři a ošetřovatelé coby kosmonauti. Mj. musím se přiznat, že asi bych se v nemocnici bála víc těch mundůrů, než samotné nemoci. Protože bych se cítila jako nějaká nesmírně nebezpečná příšera.

Tabu téma: Že máme vysoký cholesterol, že máme srdeční vadu, že máme Crohnovu chorobu… atd., to klidně přiznáme, a případně si s ostatními pak vyměňujeme zkušenosti s léčbou. Ale přiznat, že „jsem tak trochu cvok“, to už je těžké.

Hrachová kaše z půleného hrachu má mnohé přídavky, milé i ty méně pěkné. Stejně tak ji často doprovází milé i méně pěkné vzpomínky. Ale musí se jí dát za pravdu, že dovede skvěle zasytit a posloužit tam, kde je maso z jídelníčku dočasně nebo trvale vyloučeno. Bílkoviny z luštěnin umí poskytnout částečnou náhradu za bílkoviny z masa a jsou proto v takových situacích velmi důležité.