Můj otec je vizionář. Kdybyste si snad nebyli jistí osudem svým, nebo vývojem globální situace, zeptejte se mýho táty. Jeho věštby se plní. Když mi bylo asi čtrnáct, řekl mi, že mě nikdo nebude chtít, protože mám nohy a ruce jako žába. Mokrý a studený. No a měl vlastně pravdu. Nikdo nechce holku s žabíma končetinama.

Tento příběh se skutečně udál. Byl jsem jeho přímým účastníkem. Psal se rok 1973. V té době byl vydán zákon, že majitelé psů budou platit až 1000 Kč ročně za svého miláčka. U mnohých občanů při rozhodování jak dál, nakonec zvítězily peníze.  -  V sobotu začínalo mezinárodní mistrovství ve skocích na lyžích. Na stadionu ve Svatém Petru ale týden před závody nebylo po sněhu téměř ani památky. 

Cesta kolem bloku našich domů je velmi příjemná. Z jedné strany velké stromy, z druhé strany louka, roubená černými bezinkami. Ráda tamtudy vycházím na ranní procházku sepesem, chodí tam  málo lidí, takže mohu mít náhubek jen na jednoušní závěs. Cesta je to příjemná, ale i dost nebezpečná.

Na znechucení nedělního oběda mám spolehlivej recept. Pusťte si z ČT Ocásky Václava Hlodavce. Já už si je, v zájmu svýho zdraví, nepouštím. Dneska ovšem byly i Ocásky, aspoň myslím, překonaný. Ale nevím, protože na ocásky jsem už neměl sílu koukat. Pustil jsem si totiž ještě před polednem TV PRIMA, Partii s krásnou Terezou Tománkovou (Kašparovskou), což jsem dodneška považoval za skvělej inteligentní protipól proti dementní ČT.

Už jste se dlouho nehádali - tedy, pardon, už jste dlouho neměli na Kudlance co k hádání... Tak vám sem jednu vložím, jednu, kterou jsem našla na facebooku, v profilu jednoho milého chlápka. Jo, ale předem vás všechny varuju - i když vypadá, že vám na to budou stačit prsty na rukou a nohou, tak abyste se nespletli :-))). Svoje výsledky (pokusy o výsledky) klidně pište do komentářů....

Po návratu z ambasády a kruté informaci, že si na děti počkáme 5 let, jsem začal pátrat po někom, kdo má či měl podobný problém. Při hledání jakékoliv práce jsem dostal doporučení na pana Hutku. Pozval mě do svého velkého domu a pozorně vyslechl můj příběh, ve kterém jsem se zmínil, co vlastně umím. Když jsem se řekl, že jsem se vyučil jezdcem z povolání na dostihovém závodišti ve Velké Chuchli, zeptal se, zda bych chtěl tuto práci dělat.

Před několika lety jsem poznala muže snů a nastěhovala jsem se s ním do jeho moderního domu s velkou zahradou. Jak moc jsem se v něm spletla, to se ukázalo až později. Ovšem toto bude jiné povídání. Tehdy to bylo z moji iniciativy, když jsem navrhla, abychom si pořídili kočku. A tak k nám přišel Miky. Miky byl zachráněný z množírny a k nám do Švýcarska přiletěl letadlem. Do poslední chvíle jsem neměla ani tušení, jak vypadá, ale už tehdy jsem věděla, že ho zahrnu veškerou péči a láskou.

Svatbu měl Oliver Pecka na zámečku Stroziny blízko Mrakotína. Po slunečných a teplých dnech bylo poměrně zima a po ránu jemně mrholilo. Kéž by to bylo štěstí, pomyslil si Pecka. Hana Pecková – vířilo mu v hlavě jméno jeho nastávající. Hned ho napadne taková blbost – tak to je tedy pecka. Jenomže do smíchu mu příliš není. Všechno to na něho nějak doléhá – žení se, pak se stane otcem – a zřejmě skončí u policie, aby měl na rodinu více času – a manželství se mu nerozpadlo.

Rád bych vám předložil jednu hezkou vzpomínku, kterou na setkání študentů po více jak padesáti letech vyprávěla má kamarádka, spolužačka Jitka. Jedná se o její mládí – a nejen její, ale i její maminky. Třeba to i vám něco milého připomene. Vyprávěla, jak maminka, když měla dobrou náladu, takovou tu moldánkovou, jim říkala příběh z doby, kdy ona byla mladá, krátce vdaná a těsně po skonu své maminky, tedy její babičky.

Po příjezdu do Toronta se o nás švagrová Jana starala jako o vlastní. Povídali jsme si dlouho do noci. Jana opustila rodné Čechy krátce po příchodu “osvoboditelů” v roce 1968. Ve Vídni si vystála frontu u kanadské ambasády a za dva měsíce odletěla do Toronta. Bylo jí 18 let. Pracovala v jakémsi nóbl salonu, kde dámám malovala obočí, nehtíčky, plácala na obličej všelijaké masky. Třetí den našeho pobytu pod jejími křídly přinesla z práce 150 dolarů, že nám to jedna zákaznice posílá. Nebyl jsem u toho, ale mám dojem, že náš příběh oné dámě vylíčila velice tragicky.

Pilot ohlásil, že za dvacet minut přistaneme v Montrealu, a po hodinové přestávce budeme v letu pokračovat. Bylo pozdě odpoledne 27. listopadu 1982. Když jsme se se všemi cestujícími ocitli v naleštěné letištní hale, odvedl jsem ženušku stranou. Nikdo o našem rozhodnutí nevěděl kromě jedné naší přítelkyně. Stále jsme mohli bez rizika pokračovat na Kubu. Tak co? ANO či NE? Já zpátky nechci, byla odpověď, jen mám obavy, že to, co nás čeká, jednoduché nebude, ale zůstaneme. Ukázal jsem na světelnou ceduli EXIT, pod níž seděl starší muž v uniformě.

Následující text je vzkaz pro ty, co nedávno v Jablonci „zachraňovali“ malé zajíčky a přinesli je na veterinu: Ne, nezachránili jste je. S největší pravděpodobností jste je odsoudili k smrti. A pochopitelně se to týká i všech dalších "dobrodinců", kteří někde v přírodě seberou ta "opuštěná chudinky mláďátka", aby je odnesli někam "do bezpečí" - buď k sobě domů, případně někam do útulku nebo někam na veterinu.

Když se za mnou zavřely vrata kasáren, bylo mi dvacet jedna let. K mé velké radosti tím končila i má první etapa života, v které o tom, co smím a nesmím, rozhodovali jiní. Rodiče, vychovatelé v internátech a armádní šarže. Vystoupil jsem tenkrát v malém městečku na úpatí Krkonoš. Koleje již dál nevedly. Konečná stanice se symbolickým názvem Svoboda. Již druhý den jsem se oháněl v lese sekerou. Veškeré politické dění zaválo do horské vísky jen jako slabá ozvěna. Vedl jsem veselý život a to až do dne, kdy mi má milovaná oznámila radostnou novinu, že čekáme potomka.

Markéta Brožanová byla rudá vzteky. „Ten zmrd zasranej – ubožácký hovado“, do očí se jí draly slzy vzteku. „A já se s tou zrůdou vyspím“, zaúpěla hnusem, jen si to vybavila. Oliver Pecka by ji rád nějak utěšil. „Nejraději bych ho za to vykastrovala.“ Oliver to nechal bez poznámky. Nabídl jí, že se mohou jít někam posadit, jestli chce, že se může ze všeho vypovídat – že ji rád vyslechne. A že by se rád něco dozvěděl o tom Petříčkovi.

Nad původem slovního základu tápu. Buď od významu "moře" (tedy, jakoby totální zaplavení mořem), nebo od staletýho významu "mor". V dnešních známých souvislostech bych se spíš přiklonil k významu "mor", ale ono to je vlastně fuk. Spíš žasnu, co se nám vynořilo nezamořených odborníků, stoupenců zamoření a proti nim stoupenců nezamoření. Oba tábory mají svý argumenty, znějící velmi logicky. Možná jsou správný obojí, ale jak se v tom má orientovat blbej laik, když se nemůžou dohodnout ani ti machři?

Ráda bych se poradila s problémem, který asi dnes trápí hodně lidí. No, myslím ty, co spolu chodí, nebo začali teprve spolu chodit. Tak ti, kteří spolu už bydlí, to mají teď v karanténě určitě daleko jednodušší, než ti, kteří spolu zatím jen chodí a příležitostně se navštěvují. My s přítelem žijeme zhruba hodinu od sebe. Než začal řádit covid, tak jsme vždycky trávili celé víkendy spolu, jenže přítel se teď bojí, že když se sejdeme, tak se vzájemně nějak nakazíme, takže každý zůstáváme zavřený ve svém vlastním bytě a nevidíme se.

Tahle polednice, kterou si budete moci o kousek níže přečíst, koluje internetem setsakra dlouho... Hledala a googlila jsem - a stejně jsem toho autora nikde nevyhrabala. Dostala jsem se až do roku 2007 - a stejně nic...  Co do veršotepeckého řemesla to občas trochu drhne. Ale tak to u lidové tvořivosti bývá. Nicméně vypovídá to něco o současnosti, a není to ani příliš nadnesené.

Co do veršotepeckého řemesla to občas trochu drhne. Ale tak to u lidové tvořivosti bývá. Nicméně vypovídá to něco o skutečnosti, a není to ani příliš nadnesené.

Více zde: https://jan-k-celis.webnode.cz/news/polednice-pocta-ucitelum/

Co do veršotepeckého řemesla to občas trochu drhne. Ale tak to u lidové tvořivosti bývá. Nicméně vypovídá to něco o skutečnosti, a není to ani příliš nadnesené.

Více zde: https://jan-k-celis.webnode.cz/news/polednice-pocta-ucitelum/

Co do veršotepeckého řemesla to občas trochu drhne. Ale tak to u lidové tvořivosti bývá. Nicméně vypovídá to něco o skutečnosti, a není to ani příliš nadnesené.

Více zde: https://jan-k-celis.webnode.cz/news/polednice-pocta-ucitelum/

Co do veršotepeckého řemesla to občas trochu drhne. Ale tak to u lidové tvořivosti bývá. Nicméně vypovídá to něco o skutečnosti, a není to ani příliš nadnesené.

Více zde: https://jan-k-celis.webnode.cz/news/polednice-pocta-ucitelum/

Je vědecky dokázáno, že majitelům koček se vyhýbají kardiovaskulární choroby, protože kočky dokáží eliminovat stres. Zdá se však, že já mám doma nějaký kočičí zmetek. Ale abych mu nekřivdila. Díky mému chlupatému audio teroristovi se mi značně rozšířily obzory v oblasti herpetologie, ornitologie a zoologie obecně.