Asi všichni znáte ten pocit, že jste potkali toho pravého. Prostě vás k sobě něco táhne. Ten pocit, kdy si řeknete – ano, tak s tímhle chlapem chci zůstat. Tak já takového potkala. Oba dva jsme původně ze stejného města, ale už žijeme jinde. Sice jsme se náhodně potkávali, ale moc jsme se neznali. Potkali jsme se pak v rodném městě v baru a prostě to zajiskřilo. Povídali jsme si a domluvili se, že někam spolu zajdem. Řekl mi, že se rozvádí a já byla čerstvě po rozchodu.

Proč se západní civilizace dostala do současných konců, proč nakonec pohrdá svými podstatnými výdobytky a snáší nedůstojné sebemrskačství? Proč se ze svobody stala svévole a nezodpovědnost, proč rovnost nabrala podobu nepřirozené antropologické rovnosti? Správnou míru kdysi udržoval morální řád vztahující se k určitému kolektivu národnímu a státnímu. Jakmile byla zpochybněna hodnota státu, národa a rodiny, jakmile se začalo hledat selhání národa a státu, jakmile se rodina stala nepodstatnou, začalo to mít (možná původně nezamýšlené) důsledky.

První panelák byl postaven už po první světové válce v Nizozemsku, u nás k tomu došlo až v padesátých letech minulého století. Domy z prefabrikovaných panelů zažily největší rozmach v 70. a 80. letech minulého století v zemích východního bloku. Byly sice různě vysoké (třeba jen čtyři patra, nebo i dvacet), mohly mít vysunuté balkony, či zapuštěné lodžie, přesto vypadaly všechny skoro stejně.

Přes den od rána oblačno, večer polojasno. Nejvyšší teplota 20 °C. V noci nejnižší teplota 10 °C. Úhrn srážek 0 mm. Ano, takové bude počasí dnes v okolí yukonského města Dawson City, které bylo pojmenováno po G. M. Dawsonovi, vládním geologovi. Je to město zajisté pohodových lidí, kteří vyjdou vstříc jak jeden druhému, tak i kolemjdoucím – chovají-li se slušně…

Ahoj Danielo, posílám do Kudlanky můj nejsilnější životní zážitek štěstí. Není o mně a mé bývalé partnerce, ačkoli v něm sehrála svou podstatnou roli. Naše cesty se totiž před časem rozešly a ačkoli zůstáváme přáteli, to, co na mne zapůsobilo tehdy tak silně, je vlastně jen vzpomínkou na to, jak na svět přišel můj syn. Psal se rok 1997 a očekávali jsme příchod našeho potomka na svět.

Už jste někdy zkusili nechat televizi vypnutou, zapomenout na noviny a nechat všechno jen tak plynout? Vykašlat se na politiku, myšlenky na to, co bude, vášnivé debaty o politicích a politické situaci? Já jo. A je to neskutečně příjemné! Prostě ráno zapnu notebook, vyřídím maily a pracuju, jak je potřeba. V pauzách kouknu na posty svých známých na G+ - někdy se zasměju, jindy vrtím hlavou.

Někdo to bere všechno na lehkou váhu, někdo naopak se klepe strachy. No, taky se prý ta současná situace nazývá "rychlá důchodová reforma", ale většina těch správných poseroutků nezná nikoho, kdo to vskutku "nevydýchal". Jenže - ta příšerná čísla bohužel opravdu nelžou... Taky jsem slyšela, že po karanténě bude polovina žen těhotná. No a ta druhá polovina tak bude aspoň vypadat. Já už mám pocit, že budu mít malého hrošíka...

Jsem smutná a soužím se, protože se přítel se mnou po pěti letech rozešel. Důvod byl, že jsem se k němu prý nechovala hezky, často jsme se hádali. A taky říkal, že jsem se vždy nechovala tak, jak si od partnerky představuje. Až o něco později jsem zjistila, že to nebyl jediný důvod k rozchodu a že moje žárlivost na jednu jeho kamarádku byla víc než na místě. Ještě když žil se mnou, tak se s ní tajně scházel, mě lhal o tom, kam a s kým chodí.

Na louku v obci Hlaváčkova Lhota se od pátku sjížděli technaři. Organizátor akci pořádal na soukromém pozemku se souhlasem vlastníka, nedala se proto považovat za nelegální. Středočeští policisté místo monitorovali a po dobu konání akce dohlíželi na veřejný pořádek. Zúčastnily se přibližně dva tisíce účastníků a několik stovek vozidel. Policie rovněž evidovala podněty občanů, kteří podali stížnost na rušení nočního klidu. Jenže - to není žádný trestný čin...

Vůbec se nám nedařilo jet podle plánu. Když jsme vyjížděli z Kairouanu, bylo už hodně navečer. Opatrný Alain chtěl zůstat na další noc, ale mně se už nechtělo. "A co když nedojedeme k žádnému hotelu?" ptal se zoufale. Vzpomněla jsem si na noci, prospané venku v zimě a mrazu... Ale tady bylo nádherně teploučko. "Vždyť je to kousek...a máme s sebou deku, nemáme?" "Máme, ale jenom jednu." "No tak budeme muset spát spolu pod jednou ... představ si tu hrůzu! Poslouchej, spal jsi vůbec někdy pod širým nebem?"

Noc. Asi se mi něco zdálo. Jenže hlasité zvonění do mého snu nějak nezapadalo. Otravný zvonek mne tedy probudil, vyzváněl na celé kolo. Hodím na sebe košili a kalhoty, vklouznu do pantoflí a špehýrkou zírám za dveře. Dvě uniformy se chystaly zase dopřát zvonku další „eldorádo“. Raději otvírám dveře. Dle toho, jak se kluci v uniformě lekli, otevřel jsem nečekaně razantně.

Po rozloučení s Warenem jsme si sedli do auta a vydali se do Kairouanu. Bylo to k večeru, ale horko bylo pořád.... Olivy se střídaly s pomerančovniky, citróníky a západ slunce byl nádherný... Kairouan je islámské poutní místo, hned čtvrté na světě po Mecce, Medíně a Jerusalemu. a prý, když si pravověrný muslim zajede 7x do Kairouanu, vyrovná se to jedné cestě do Meccy. My jsme ale teď především potřebovali najít hotel, osprchovat se a jít se najíst.

Tak si tak plavu v té své depkové tůňce, když tu náhle mi přijde krásná fotka od kamarádky, za chvíli druhá - a já se musím chechtat na celé kolo. Jo, my Češky a Češi jsme usměvavé bestie... A tak mne pochopitelně nenapadlo nic jiného, než že vám ty rozmarně vtipný fotky sem musím dát taky. Co kdyby i vám nebylo zrovna právě do smíchu... Tak po následujících obrázcích určitě bude.

Chodili jsme spolu tři roky, poslední tři roky na vejšce. Bydleli jsme v mém podnájmu, vařila a uklízela jsem, protože - jak už to tak bývá - jsem to dělala z lásky ke svému drahému. A navíc, protože jsme studovali spolu, ve stejném ročníku, tak jsem mu i fakt masivně pomáhala. Vlastně by tu školu beze mne nikdy nezvládl. Ale tím se nechci chlubit, jak říkám, to všechno jsem dělala z lásky. Jenže, ta moje láska se na mne po skončení školy vybodla...

Dusno, déšť... a navíc neustálé koronavirové strašáky, které máme všude kolem. Takže z toho pomalu blbnem... No, tak to potřebuje nějako vzpruhu, co? Dobře, tak vám tu nabízím pár hádanic, jednu lepší než druhou. Jednu nejspíš neuhodnete - pokud si ji ovšem nevygooglíte - ale ty zbývající dvě zas jsou o to lehčejší. Tak přestaňte myslet na vážné věci a věnujte se chvilku ptákovinkám:

Na dovolenou jsme se s Alainem ani moc nechystali, sbalili jsme si každý jen par kousků náhradního oblečení, nakonec - Tunisko je docela malý. Autíčko bylo připravené vždycky, jenom jsem požádala Christiana, aby mi krmil moje koťata, případně ještě nějaké adoptované kočky. Zaběhla jsem ještě na United Nation, řekli mi, že konzul přijede do Tunisu za tři týdny a mám se s ním sejít na kanadské ambasádě. Docela jsem se toho bála, co když mne Kanada nebude chtít přijmout?

Už naše babičky se bály doktorů a často říkaly, že když se jim člověk dostane do rukou, budou ho „mučit“ a z jejich „spárů“ se už nikdy nedostane. Něco na tom možná stále bude. Současná vyspělá zdravotní péče má své výhody i nevýhody. Na jedné straně vzdělaní a profesionální lékaři se sofistikovanými vyšetřovacími metodami, které dokážou odhalit různé choroby v jejich zárodku. Na straně druhé tyto metody udělají z každého člověka pacienta, protože u každého se něco najde.

Ahoj Kudlanko, konečně jsem se dostala k napsání svého okamžiku největšího štěstí…Bylo jich v mém životě víc, ale v paměti mi utkvěly dva. První se týká mých prvních prázdnin po revoluci, když jsme s rodiči jeli v červnu roku 1990 do Norska. Tam jsem si s pomocí jednoho spolužáka totiž zařídila brigádu na česání třešní a sbírání jahod. Moji rodiče řekli, že je to sice príma nápad, ale že mě tam musí dovézt sami (naší starou škodovkou).

Jedním z nejtypičtějších aspektů služby veřejnosti v úloze politika je, že máte často jen velmi málo prostoru na to věnovat se tomu, čemu byste se věnovat chtěli. Prostě jen řešíte úkoly, které na vás spadnou. Jako zastupitel tak třeba celé jedno pololetí přepisujete zastaralé vyhlášky a v dalším pololetí pak spoustu večerů věnujete problematice pohřebnictví. Ne, nebaví vás to, ale někdo to udělat musí.