Parazitolog Jaroslav Flegr sepsal na facebooku důvody, proč se „nepromořovat“. Musíme epidemii zastavit pomocí bolestivějších a dražších protiepidemických opatření, alespoň do doby, než bude dostatek vakcíny k imunizování asi 40 % obyvatelstva. „Nejpravděpodobnější mi připadá, že to bude trvat tak dva roky, může se to ale protáhnout,“ píše profesor.

Hele, potřebuju moc a moc poradit. Svýho chlupatýho milovanýho soupostelníka jsem nechala před rokem vykastrovat. A pohoda. Předtím to s ním bylo strašný, totální erotoman, musel být jen na fest vodítku a z procházky se vracel se šíleným výrazem v očích, jazykem snad až na zemi, srdíčko mu tlouklo tak, až jsem jednou skoro zešílela, že mi snad umře, a letěla jsem s ním (v náručí) na veterinu.

Že jste tento výraz ještě neslyšeli? Chápu, a jsem si téměř jistá, neboť jsem tento jev zaznamenala teprve včera. Než popíši tento významný psychologický objev (který mi zcela určitě zajistí nehynoucí slávu a nesmrtelnost), měla bych popsat dlouholetý výzkum, který tomuto odhalení předcházel. Již jako dítě jsem byla velmi aktivní a rekreačně jsem se věnovala mnoha zimním a letním sportům, kdy každá má aktivita byla završena nějakým úrazem. Maminka mě titulovala střelenou kozou, ale dnes se tomu vznešeně říká ADHD.

Máme nového ministra zdravotnictví, plukovníka v záloze Romana Prymulu. Vakcinolog a náměstek ministra zdravotnictví se během jednoho měsíce stal jedním z nejznámějších Čechů. Výrazně tomu pomohla jeho otevřená mediální prohlášení, ve kterých, ještě před nařízením vlády, avizoval omezení spojená s epidemií. Uvidíme, jak a co bude dál.

Do covidové situace přispělo svým názorem už mnoho umělců, a někdy mám pocit, že kam se na ně hrabou všichni epidemiologové světa… Například zpěvák Janek Ledecký požaduje dupnout na brzdu hysterické kampaně, na které dle něho vydělávají farmaceutické společnosti.

Znáte takovej ten pocit, když na ulici někdo zapíská, vy se otočíte a zjistíte, že to nebylo na vás, ale na o 20 let mladší a 20 kilo lehčí děvčátko? Tomu se u nás doma říká blamáž. Ma to výhodu. Většinou si toho nikdo nevšimne a jako blbec se cejtíte jen sama před sebou. Mně se dneska stalo něco podobnýho, ale jak už je mým dobrým zvykem, ráda se cítím jako blbec veřejně a tak vám to budu vyprávět.

"Kam teď jedem?" zeptala jsem se, když se mi podařilo urovnat aspoň trochu myšlenky. "Do Matmaty. Už jsi o ní slyšela?" "Ne. Měla bych?" "Viděla jsi Star wars? Ty tam byly filmovány. Viděl jsem je na jaře v kině." "Ne, neviděla," odpověděla jsem. "Škoda, bylo by to pro tebe zajímavější. Co je s tebou dneska mon su?" (Panebože, ti Francouzi... Jak bych si přála, aby mi neříkal: "moje zelí"!! Ale vždycky mi to spravilo náladu, ta představa hlávky zelí, sedící vedle něj v autě!)

Křehký, čerstvý, osvěžující – takový je salát, jehož hlavní surovinou je čerstvé zelí, které vždy doplní mrkev a cibule, dále celer (kořenový, řapíkatý nebo oba), někdy i petrželka, rozinky, ořechy… Jak je vaší mlsnosti libo. Původ tohoto salátu, zvaného COLESLAW, sahá do Holandska. Koolsla v holandštině znamená zelný salát. Ovšem nejvíce se proslavil a populární se stal ve Spojených státech amerických, především díky „fastfoodovým“ restauracím. Existuje řada jeho variant, jednu z nich předkládám.

Již je to bezmála 10 let, co žiji ve Švýcarsku, které je všeobecně známo tím, že má přenádhernou přírodu, výbornou integrovanou dopravu, perfektně připravenou armádu a kantonální politiku. Méně známým faktem je, že většina rodinných domů byla postavena s vlastním bunkrem (fakt) a že Švýcaři odjakživa holdovali zakládání rozličných spolků, tzv. “verein“. Ať už se jedná o střelecký, rybářský, šicí, či turistický spolek, každičký Švýcar je členem nějakého.

Dnes si dopřejeme trochu chemie – konkrétně o tom, „co by se nemělo“. Tedy o tom, co jíme tak rádi a ono nám to vlastně děsně škodí… Jedná se o akrylamid, „chemickou potvoru, která patří mezi karcinogeny. Akrylamid je také základní stavební jednotkou polyakrylamidu – plastu využívaného například při čištění vod, v kosmetickém průmyslu, biochemii a v podobě těsnicího tmelu jej můžete potkat na stavbě přehrad a vodních rezervoárů.

Mark Twain kdysi řekl, že pokud každý den hned ráno sníte živou žábu, můžete pak tento den prožít směle s vědomím, že nic horšího vás už nemůže potkat. Vaše „žába“ je ten největší a nejdůležitější úkol, ten, který budete s největší pravděpodobností odkládat, pokud s ním neuděláte něco teď hned. Je to také ten úkol, který může v dané chvíli nejpozitivněji ovlivnit váš život a pracovní výsledky.

Čtyři sta nezletilých z řeckého uprchlického tábora Moria, který zničil migranty založený požár, si mezi sebe rozdělí devět zemí Evropské unie plus Švýcarsko. Většinu z nich přijmou Německo a Francie. Každá z těchto zemí by měla poskytnout útočiště 100 až 150 migrantů. Zbylé by si měly rozdělit další státy. Německo ještě jedná s dalšími unijními státy, které by se mohly k přesidlovacímu projektu připojit.

Dneska začnu hádankou přímo od chytrého pana Alberta Einsteina. Představte si: je 5 domů v 5 rozdílných barvách. V každém domě žije osoba rozdílné národnosti. Těchto 5 obyvatel pije svůj nápoj, kouří svoje cigarety a chová zvířata. Nikdo nepije to co ostatní, nekouří co ostatní a nechová to co ostatní. (Mj. tu minulou hádanku jste nakonec perfektně zvládli, kabrňáci!)

Tak, je dopoledne, venku je jako nyní většinou - překrásně, a kudlanka se zdá býti normální. Pokud možno... Tedy ne tento časopis, ale já. Poslední dobou jsem zase málo spala, tak maximálně 2 - 3 hodiny, byla to odezva  (hloupá a zbytečná) na nejrůznější rodinné trapnosti a nepředloženosti. A samozřejmě, na divné ovzduší, v němž se všichni pozvolna utápíme. Někdy mám pocit, jako kdyby byl celý svět něčím omamován. Ale pak záleží na osobních reakcích. Z někoho se stává připochcíplá myš, z druhého agresivní kocour. Naštěstí je stále ještě dost lidí, kteří to zvládají celkem ve stavu normálním... Ale - co se vlastně stalo: 

Jsem zase zmatenej... Názory laiků, kteří o tom vědí totální prt, laiků všechmožnejch povolání vč. samozřejmě umělců, kteří vědí všechno, jen se svým "uměním" nedokážou sami uživit, se hemžej po internetu. Odborníci, kteří o tom něco z dálky vědí, se vzájemně hádaj do krve v přímejch přenosech i nepřímejch záznamech. Jedinou shodu mají v tom, že se nakonec shodnou, že všichni vědí totální prt.

Kdy jste naposledy dostali "papírový" dopis? Vyšlo již ruční psaní z módy? Používá se ještě vůbec? Taky trávíte spoustu času s telefonem v ruce nebo u počítače? Klikání, notifikace, synchronizace a můžeme být i ředitelem planety. V dnešním světě plném technologií se může zdát rukopis jako nepotřebná dovednost.

Chápu, že s některými lidmi je to těžké. Něco jim vysvětlíte, předvedete, oni si to vyzkoušej - a za pár dnů se vás po stopadesátýšestý ptaj znovu... Ano, to je přesně můj případ. Taková jsem já, matinky. Jenže já nejsem dementní (doufám), nemám toho pána od "A", ani nemám sklerózu. Oboje nemám, doufám tedy. Ale přesto jsem se dnes zas a znovu ptala svého velkého počítačového gurua, jak se stahujou fotky z mobilu do počítače, a proč mi to nejde samo, když tam zastrčím ten šlauch...

S „kamínkováním“ jsem se setkala už na jaře. Jenom jsem dost dobře nevěděla o co jde. Ráno jsem šla dolů do vesnice nakoupit v Coopu na snídani rohlíky. Cesta vede kolem kostelíčka sv.Vavřince a před ním na lavičce seděl malý andělíček, namalovaný na stříbrně nastříkaném oblázku. Tak jsem tak na to koukala, přemýšlela o tom, kde se to tam asi vzalo a proč to tam vlastně je. Oblázek jsem obrátila a na zadní straně bylo nějaké pětimístné číslo a malé tiskací "f".

Ne, vůbec si nedělám legraci, ale opravdu se chystám k obrovskému vražednému masakru. Vysvětlím. Jak se tak stále plácím doma, tak nejen že přetahuju nejrůznější verky z místa na místo, jiné přebírám a probírám a likviduju či rozdávám, tak se taky - mimo mnohé jiné - věnuju PĚSTOVÁNÍ KYTIČEK. A co se nestalo ...